Poskytla mi k tomu i dobový materiál, a to „Jubilejní listy z roku 1908, vydané na památku 70ti leté divadelní činnosti ochotnické a k uctění památky velkého vlastence a dramatického spisovatele J. K. Tyla“, které doplnil K. Sellner – učitel v Bakově.

Stačilo se jen začíst…

S takříkajíc krátkým laickým výcucem Vás teď moc ráda seznámím. Některé pasáže jsou čistou citací, to jistě poznáte podle libozvučného dobového jazyka.

U nás již ode dávna veliká jevila se chuť k divadlu. Stará zpráva oznamuje nám, že již roku 1799, tedy v době, kdy dosud nižádná společnost divadelní po venkově českém neputovala, sehrány „Živé hodiny“, v nichž vyznamenal se jakýs Kulštrunk a Jofková.

Hlavní zásluhu probuzení činnosti divadelní v městě našem připisují staří ochotníci pověstnému Meisnerovi, jenž té doby pouť s loutkami svými po vlastech českých nastoupil. Zavítal i do Bakova. Nejvíce líbil se „Rychtář z Kozlovic“, ku kterémuž představení nikdy ani pan mlynář z blízkého Trenčína neopomenul s čeledí svou se dostaviti.

Kus ten zavdal příčinu k prvním pokusům divadelním. Činěny pokusy k napodobení „Rychtáře“ a „Pana France“, až konečně obsazen celý kus. K provozování ovšem vyhlédnut dům soukromý – čís.popisné 72. Sestaveny stoly k sobě, přikrývadla sloužila za opony a kulisy – a „Rychtář z Kozlovic“ slavil pravé triumfy. Během času dozvědělo se i širší obecenstvo našeho města o těchto zábavách, a tu i tam některý zvědavec zavítal do místnosti mladé Thalie bakovské, až konečně vešlo to ve známost všeobecnou.

Po „Rychtářovi“ následoval „Divotvorný klobouk“.

V lednu 1837 poskytli bakovští měšťané hmotné i nehmotné statky ke zbudování stánku umění. Malíř Košátecký přistoupil k malování dekorací. Pro zajímavost uvedu názvy tehdejších her: Rudolf z Felseku aneb Černodolský mlýn, Ponocný, Loupežníci z Chlumu, Kéž bych se byl neoženil…

Bohatou činnost ochotnického spolku přerušil zhoubný požár v roce 1865, jenž zničil radnici a pět přilehlých domů. Divadlo vzalo za své, nacházelo se na půdě staré radnice.

V masopustě 1871 byly uspořádány „besedy“ a veřejná sbírka, kdy se podařilo vybrat 100 zlatých a začalo se stavit druhé divadlo. Provozovala se řada her, pro zajímavost např. Obžinky, Také kousek aliance, Diblík, Šňupka, Ouklady a láska….

Divadlu se dařilo dobře, byly pořizovány nové dekorace, vybavení. V té době se začalo uvažovat o zřízení řádného ochotnického spolku. A tak r. 1873 byl zvolen prvním ředitelem Augustin Fibiger a schváleny stanovy spolku. Na počest nejstaršího národního ochotníka začal nést spolek jméno „Tyl“. V roce 1878 se stal jednatelem pan Vojtěch Horčička, učitel zdejší obecné školy. Sehrány byly například hry: Obležení Německého Brodu, Mlynář a jeho dítě, Honba na muže….

Trochu nového ruchu přineslo v spolek znovuzřízení sálu a jeviště roku 1904. Spolek má nyní jeviště jakým se nemohou všude v městech a městečkách chlubiti. Obecní zastupitelstvo i městská rada při znovuzřízení divadla získali si opravdových zásluh nešetříce nákladu, aby i po této stránce Bakov stál v řadě měst pokročilých. V tomto roce se hrálo celkem 11 krát. Zahajovacím představením na novém jevišti byla hra: Na bakovské rychtě r. 1588, dále byly sehrány: Noc na Karlštejně, Syn chudého otce, překvapení z rozvodu atd. Členů bylo celkem 80, ale jednatel si stěžuje, že mnohý kus těžko jest obsaditi úlohami.

Zdá se, že i do dnešních dnů probíhají podobné děje jako před sto let. Přivedly mě k tomu zajímavé zmínky právě v jubilejních listech. Píše se zde o neshodách mezi ochotníky při volbách, o nutnosti změn ve vedení a výboru spolku, o krizi, o potížích při obsazování her, o pečlivějším výběru her – zde bych ráda zacitovala zajímavou pasáž:

„Tak například v roce 1899 pořadatelstvo přihlíželo pečlivěji k výběru divadelních her. V té příčině obecenstvo dříve vychovati. U nás hoví se zbytečně nižším zálibám a zkaženému vkusu obecenstva. Znám z vlastní zkušenosti případy, že obecenstvo ve chvíli, kdy hrdina tragicky končí a celý děj je pln bolesti – bouřlivým smíchem dává na jevo úplné neporozumění. A znám venkovské obce, kde sehrány nejvážnější divadelní hry i tragédie odměněné plným porozuměním obyvatelstva. Cesta k výchově obecenstva po této stránce jest ovšem dlouhá a trnitá, ale jsme povinni udupávat nízké pudy, zvrhlou zálibu a dávati obecenstvu jen to nejlepší, pamatujíce, že tu jde vlastně o velmi důležitou kulturní práci. „ (Konec citátu)

Až potud by se s tím dalo jistě souhlasit, ale hned nato jsou v dalším souvětí uvedeny tituly her, které byly v daném roce sehrány. Tak například: Utopený manžel, Dračí dráp, Nevinně odsouzen, Následky dostaveníčka atd. Opět mě překvapují na jedné straně ušlechtilé úmysly a požadavky při výběru her a působení na diváka, na straně druhé zcela prozaická realita – zřejmá z názvů uváděných titulů. Jak příznačné i pro dnešní, nejen divadelní svět…

Dále se dovídáme o nutné disciplíně členů spolku, o shánění dostatečných finančních zdrojů, ale i o zábavě, umění a o životě spolkovém, kdy všichni táhli za jeden provaz.

Str. 8 citát: Rok tento (1901) byl bohatý činností spolkovou, která vždy se dostaví, chápou-li členové velký úkol spolku a jsou-li svorni, pracujíce dle zásady: Jeden za všecky, všichni za jednoho.

Myslím, že tím by mohla moje krátká exkurze do minulosti, jak divadelní, tak jazykové skončit.

I my si můžeme jen přát, abychom byli jako ochotničtí divadelníci ochotni stále se udivovat krásou mluveného slova a kouzlem divadelního pábení. Abychom svým společným úsilím při nácviku nových her mohli zažít blízké setkání - ne třetího, ale neopakovatelného, jedinečného druhu - herec – divák tady a teď- pokaždé jinak, podílet se na všech spolkových hrách i nehrách, a doufat v neutuchající a všestrannou podporu, kterou nám dlouhodobě a laskavě poskytuje vedení našeho města a všichni příznivci ochotníků, nás bakovských zvlášť.

Stačí si už jen vzájemně popřát ochotnické - Zlom vaz!

Pro méně znalé – na tohle zvolání se neodpovídá….. a když, tak jedině: breptej potvoro, nebo čert tě vem….

Martina Masopustová