Vyzkoušeli si, jak to chodí v běžném životě nevidomých, stihli si zahrát pár poznávacích her a dokonce si i popovídali s nevidomou paní.

Veronika Burianová, Lucie Soukupová 8. B

BYL TO NEZAPOMENUTELNÝ ZÁŽITEK

Po třech ranních vyučujících hodinách jsme se nemohli dočkat, až se seřadíme před školou a vyjedeme objednaným autobusem vstříc novým zážitkům.

Hned po přivítání jsme dostali masky na oči, abychom se vžili do světa nevidomých. S touto maskou jsme si mohli sami objednat něco k pití, zaplatit a poté hrát různé hry (například poznávat obrázky přizpůsobené podle hmatu, zahrát si speciální pexeso, Člověče, nezlob se, šachy aj.). Také jsme se prošli po překážkové dráze a dokonce přitom i třídili odpad.

V kavárně jsme nejen museli dávat pozor, abychom se neopařili či nepolili nápojem, ale popovídali jsme si i s paní, co nevidová je. Nejvíce se nám zalíbil její slepecký pes. Dále jsme při besedě poznali různé elektronické pomůcky nevidomých, které používají v každodenním životě. Třeba přístrojek, který nám oznamuje, jakou máme na sobě právě barvu trička, nebo jiný nástroj, který nás zase upozorňuje na to, kolik máme vody ve skleničce, abychom nepřelili. Dozvěděli jsme se také, jak poznáme hmatem, jakou hodnotu bankovky jsme obdrželi či vydáváme. Zkrátka bylo toho moc a moc.

Myslím, že jsme si to všichni dozajista užili. Poznali jsme, že nevidomí žijí úplně ten samý život jako my. Řeší v podstatě ty samé problémy a jsou lidé mnoha možností. Opravdu se nám tam líbilo a domnívám se, že bychom si to i rádi zopakovali. Když jsme nastupovali do autobusu, ještě jsme dlouho vyprávěli a vzpomínali na „černočerný svět“.

Eiška Friedrichová