Brzy ráno jsme odjeli autobusem, kde nás přivítal náš příjemný průvodce. Sedm hodin cesty v autobuse bylo opravdu vyčerpávajících. Když jsme prošli vstupní branou do tábora, na které bylo napsané „Arbeit macht frei“, což znamená „práce osvobozuje“, nikomu z nás nebylo do zpěvu a smíchu. 

Místnosti, kde muselo žít tolik lidí pohromadě, byly opravdu maličké. Nejvíce emocí v nás asi vyvolaly vitríny se spoustou věcí. Vitrína se 7 tunami ženských vlasů, které už Němci nestihli zpracovat. Další vitrína se spoustou podepsaných kufrů, na některých byla česká jména s bydlištěm Praha nebo Ostrava. Vitríny s dětskými botičkami, dětským oblečením, nádobami, krémy na boty, brýlemi a spoustou ostatních věcí, co s sebou lidé měli. Nemocnice, pokud se tomu tak dá vůbec říkat, tam byla naprosto odlišná od dnešní. Nemocnice byla jakýsi předstupeň smrti, lidé tam byli jakýmisi pokusnými „králíky“. Prohlédli jsme si rovněž jednu z plynových komor. Byl to takový bunkr. Na první pohled působil jako sprchy, ale ve všech místnostech byla ve stropě díra, kterou Němci do komor vhazovali plyn cyklon B. Smrt cyklonem trvala okolo 20 minut a byla velmi bolestivá. Aby po táboře nebyl slyšet křik umírajících Židů, pustili motory nákladních aut, které křik částečně přehlušily.

Po namáhavé a nepříliš pozitivní prohlídce Osvětimi jsme přejeli do blízké Březinky, která byla táborem vyhlazovacím. Nikdy jsem netušila, že je o tolik větší než Osvětim. Předtím, než jsme vstoupili dovnitř tábora, vylezli jsme na strážní věž. Z věže byl vidět celý tábor. Nevěřila jsem svým očím, že člověk mohl někdy postavit něco tak velkého k vyhlazování lidí. Zvíře zabíjí proto, že má hlad, ale proč člověk zabíjí člověka? Stáli jsme na rampě, kde tenkrát z vagonů pro dobytek vylézaly stovky Židů. Někteří nepřežili ani cestu. Na rampě stál „Doktor“, který jim neměl v úmyslu pomoci. Naopak rozhodoval o jejich životě a smrti. Stačilo, aby ho bolela hlava, byl hladový, žíznivý nebo měl zkrátka špatnou náladu, a poslal celé vagóny rovnou na smrt. Ti, kteří se dostali do tábora, nemuseli přežít ani měsíc. Práce byla těžká, měli hlad, žízeň, po celém táboře se šířili všelijaké nemoci. Čas na umytí byl velmi krátký. Dozor napočítal do pěti a vězni už museli být umytí. Bylo jedno, jestli stihli vykonat potřebu. Lidé už byli tak slabí, že se na záchodě neudrželi a spadli. Nikdo si jich ale ani nevšiml. Domy, kde bydleli, nebyly domy, ale stáje pro koně, kde byla v zimě zima a v létě neuvěřitelné horko. Na jedné posteli museli spát tři lidé. Na spodních postelích byly krysy, a když byl člověk už moc slabý, mohl se ráno vzbudit bez prstu, ucha…

 Na jedné z cedulí stálo „Pokud lidé zapomenou na svou minulost, znamená to, že se bude muset v budoucnu zopakovat“, a proto nikdy nezapomeňme, co byl člověk schopný udělat člověku, aby se to už nikdy nemuselo opakovat.

 Eliška Vavřenová, VIII. A