V knize o Dolním Bousově najdete v přírodní sekci zmínku o „Bakovce“. 

Za ptačími hlasy se dostávám i do míst, kam lidská noha dlouho nevstoupila. Někdy v těch prostorách pod trním končí stará dlážděná cesta, najednou už nikam nevede. Dávno ji dřeviny přehradily, před světem skryly. Stačí ovšem překonat hustší obvod a před člověkem se rozevře chrám, místo pro život zvířat, ptáků i motýlů.

Do přírody chodí lidí čím dál víc a všimli si všichni – jaro už přichází. Zmizel sníh, rozpouští se led, zpívají ptáci. Rýč už lze snadno zapasovat do zahrádky, otužilá kvítka startují. Až zpravodaj vyjde, budou poletovat první motýli.

Tím, že nám letos docela pěkně sněží a sníh se v krajině drží, může být po čase jaro, jaké ještě ze vzpomínek vylovím. 

I na tomto zpravodaji zjišťuji, jak čas šíleně letí! Přišel prosinec, který má pověření, za dobíhajícím rokem udělat tečku. Jak v oné hlášce: „Poslední za sebou zhasne“. 

V čase silných antivirových opatření mám práci v přírodě. Instaluji na pozice naučnou stezku. Na pracovišti jsem od rána do večera sám, s nikým se nepotkávám. A přeci ano. Venku se život nezastavil, jenom výrazně zrychlil. Před zimou. Jsem součástí podzimního výjevu, kde kolem dokvétají poslední stonky, a přestože je už pár dnů po začátku listopadu, přes poledne proletují od severu k jihu babočky admirálové.

Regionální přírodou chodím hledavě přes čtyřicet let. Tak dlouho jsem voděn ornitologií po hřbetě naší krajiny. Není to málo k tomu, abych zájmovou oblast nemohl posuzovat, uznáte sami, že za tak dlouhý čas se kolem vás hodně proměnilo. 

Běží čas, kdy příroda je mláďat plná. Nechme stranou čtyřnohá, pojďme za okřídlenými.