Až otevřete zpravodaj

dalekohled

V čase, kdy se ve vaší poštovní schránce objeví dubnový zpravodaj, v unikátní Knize slavičích příletů už bude vepsaný den příletu nejrychlejšího slavíka do oblasti. Ta ovšem čítá přes 200 kilometrů čtverečních, takže zápis nemusí být zrovna z krajiny Bakovska.

Je to vždycky napjaté vyhlížení a radostná chvíle. Nejčastěji takový slavík už má ornitologický kroužek na nožce z minulých let a je pro mne známým. Ano, slavíci se věrně vracejí na místa předchozích hnízdění za předpokladu, že prostředí vydrželo a v nezměněné podobě čeká.

Přílety jsou v dlouhodobějším pohledu časnější. I vegetace je oproti vývoji v konci století výrazně vpředu. Koho by to zajímalo, tak nejčasnější zapsaný přílet je 10. dubna před několika lety od Hradiště.

Z míst, kam se letos vydáme 30. dubna za ptačím zpěvem o tradiční dopolední vycházce. Sraz zájemců bude v Mnichově Hradišti na parkovišti u spořitelny (vedle Turnovské ulice) v půl sedmé, trasa není delší, než 2, 5 kilometru, půjdeme do Dolců a na parkoviště se před polednem vrátíme. Uslyšíme slavíky a jiné, proběhne ukázka kroužkování. To vše zaznělo i v upoutávce nedávno na besedě v prostorách fary, kde se posluchači ptali i na zajímavosti jiné. Třeba na nejvyšší věk slavíka. Kdo tam přišel, ten už to ví. Od pana Rudolfa Jíry jsem obdržel nalezený ornitologický kroužek z dravcem roztrhaného kosa, označen byl na jaře 2014 na okraji města boleslavským kroužkovatelem.

Slavíci obecní, to jsou ti, kteří tu převážně zpívají, existují u nás i jiní, těm ale pozornost věnovat nebudeme. Ti naši „praví“ letí z Afriky po cestě dlouhé pět tisíc kilometrů. Mají naplánováno několik zastávek. V nich setrvají, než zregenerují tělo a doplní tukové zásoby. Vyčkají pak vhodné noci a pokračují k domovu. Že se spolehlivě vrací staří bardi, kteří cestovat umí, to se dalo čekat, ale když kroužek kódem vypoví, že slavíkem právě váženým a měřeným je loňské mládě, které letělo na konci prázdnin předešlého léta kamsi zimovat prvně, bez mapy, bez kompasu, bez zkušeností, bez návodu od jiných (slavíci cestují individuálně, na rozdíl třeba od vlaštovek), člověk je až dojat. Přiletěl taky někde z Afriky, z míst, kde začíná rovníkový deštný les, před nímž se určitě zastavil. Pak musel řešit spoustu neznámých nebezpečí, naučit se někde bezpečně přespávat a v neposlední řadě rozpoznat, kdy třeba letět domů. A taky - kterým směrem?! A jistě po nové cestě, protože je známo, že na jaře v spěchu hnízdit ptáci cestu zkracují. Zase ta nekonečná poušť pod křídly a víc než tisíc kilometrů na jeden zátah, aby ji přeletěl, pak odpočinout v africkém přímoří, přeletět hladinu, zase si odpočinout, pak ještě pod velehorami a pak už domů. Do Polabí, k Bakovu.

Jsou to úctyhodné výkony a ornitologie nám je nabízí k obdivování.

Pavel Kverek

18.4.2016 11:27:45 | přečteno 386x | magdalena.bulirova
load