Čas návratů

029

Mohlo by se zdát, že bez mizejících závějí nebude vítání ptačího jara tak velkolepé, ale není to tak. Čas návratů má prostě obrovský rozměr i v krajině od podzimu spíše předjarní.

A užít si jej alespoň připojením pohledu může každý. Jako já před chvílí, než černý mrak, od jihu v letu se všemožně přeskupující, překonal nebe nad Kněžmostem a splynul s protilehlým obzorem. Byly to čejky chocholaté, ptáci dříve v krajině běžní, dnes dočista scházející. I viděné mířily k hraničním horám a přes ně nejspíš do polských nížin, rozvinutých kolem stále ještě svobodných řek s rozlivy v mokřadech. Vím to, protože tamní kraje znám, jezdím do nich bádat nad slavíky. Co bych to byl za ornitologa, kdybych si neuměl prohlédnout též avifaunu ostatní. Hnízda bílých čápů sobě nadohled, dudci volají z hájů, čejky hnízdí takřka všude! Krajina je umí pozvat a udržet. A přeci místy kolem polních hnojišť i u nás její hlas zjistit můžeme. Tam, kde se s půdou chvíli nehýbe a na plevely okolní chemie nedosáhne, tam si pro vzpomínku zajít ještě můžeme. Ovšem ptáci, co mi přelétli před chvílí nad hlavou, opravdu nejsou naši. Zatímco čejky strádají, jiní profitují. Třeba špačci. Ti zatím problémy s potravou či hnízdním uplatněním nemají. A od jihu se spontánně také vrací. Nyní je lidé snášejí víc, nijak jim neškodí a do prvního ovoce je daleko. Třpytí se na větvi u dutiny a produkují obyčejnou písničku. Ne tak v polích skřivan, toť jiný sólista! Zavěšen pod mraky se snaží, co to jen jde. Není tak náročný jako čejky, takže jej potkáme pravidelně.

Abych přinesl čtenářům i něco neobvyklého od opeřených křídel, pojďme na chvíli ke Kněžmostce. Té, která Bakovem dobíhá k cíli, splynout s Jizerou. Pojďme však do krajiny, po níž má potok jméno, na střední tok, k lukám u Koprníku. Odtud jen malý kousek cesty jsou mokřady nad Novým rybníkem, spíše dnes zbytek slati, který se podařilo po půlce 80. let zachránit před zavezením hlušinou z výstavby Polygonu. Dnes i zásluhou vyšší hladiny rybníka jde o nefalšovaný ráj všeho živého. Co na tom, že kroky příchozího by v kvasící kaši zmizely velice snadno. Co na tom, že se tam vylíhne i nějaký komár. Zajděme na okraj pozůstalé panelky začátkem dubna a určovací klíče budou v rukách jen šustit. Navíc je místo důležité pro zadržování vody v krajině. Potřeba, která nás v nejbližších letech dohoní a nejspíš i přejede. Mokřadní stanoviště - fenomén, o kterém se mluví. Nechme teď stranou všechny vodomilné květiny či žabí koncertování, vedu vás za opeřencem, který byl už tehdy při sjednávání záchrany klíčovým. Slavík modráček středoevropský. Pěvec - imitátor, který stavy dokonce mírně navyšuje. Zatímco sameček je skutečný elegán, samička o parádu nestojí. On od poslední dekády dubna po stylu skřivanů vyletuje nad rákosí a zpívá. Dosedne kousíček stranou a chystá se znovu. Kdo nezná jeho zpěv a nenosí dalekohled, splete jej s početným rákosníkem proužkovaným, který se chová podobně. My ovšem máme chytací náčiní, kroužky Národního muzea i zkušenosti. Monitoring, který v oblasti běží od roku 85, mne vyučil dostatečně. I proto si můžete „slavíka z bažin“ na obrázku nyní prohlédnout. Kdo by měl kliku opravdu velkou, narazí na něj kol vrbin u Jizery, jak přeletuje pobřežím za potravou. Při cestě k severu. Splést si jej v těch místech můžeme s početnější červenkou. Zkraje dubna už bude kolem řeky tolik ptáků i jiných, že minete-li modráčka jako cíl, užijete setkání jiných. A i kdyby jediné pírko jste nikde neviděli a notu nezaslechli, kolem na jívách bude divadlo vychystané za poctivé účasti herců obdobných. Jarních, vitálních, statečně přežívajících. Běžte si nabrat z těch nálad! Přeji všem hezké dny.

Z Kněžmostu Pavel Kverek


7.3.2020 20:53:25 | přečteno 212x | magdalena.bulirova
load