Děláte dobře, když sázíte stromy

sázení stromů

Možná ten pocit znáte všichni. Lípa i třešeň, to nejsou kedlubny, které za pár dnů sklidíte, a v hlíně je po nich už jenom flek. Tady se bude vzrůstat, dřevnatět, přičítat letokruhy časů. Třešeň k vám ohlásí jaro a květy pak provoní i roztančí vzduch. A když vše vyjde, půjdete k ní brzy s košíkem. Lípa je zase symbolem státnosti. Říká se, že kvůli těm srdíčkům, ale pravda bude jinde. Takové hledání však nemám v úmyslu, protože zmínit bych musel i všechny ostatní, aby to bylo spravedlivé. 

Když jsme točili Zpět k pramenům u Klenice, mluvil jsem s Bedřichem Ludvíkem nejen o pramenech a stékání z krajiny k moři, mluvili jsme též o stromech. O dalším seriálu Paměť stromů – Tam v korunách… Vzpomínáte? Husí kůže člověku vyskáče při jeho písni. My stáli tenkrát v Plakánku pod javorem klenem, kvůli jménu říčky Klenice. Bylo potřeba strom do filmu zastrčit, přišlo mu to nutností. Ten javor byl ohromný a za ním majestát Kosti. Kvetly louky a voda se třpytila mládím. Byli jsme kousek od pramene. My jej okovali plastikou z nerezu nejen kvůli filmování. Byli jsme tam i nedávno a lidé se o cedulku starají. Kolik času uteklo Klenicí od doby, kdy se výprava vysílala i na rádiu. Byl tam tehdy s námi ředitel programu Jaromír Maceška, mlád, dnes už nežije. Ale vzpomínky tam všude jsou. A já jsem tímto můstkem nazpět u stromů. I stromy drží vzpomínky, jenom se podívejte, jaké kde po kraji máte. A vyjděte za nimi, jakmile to půjde. Meditovat je dnes moderní. Ztišovat se, vnímat sebe sama, brzdit ten úprk doby. Dotkněte se kůry a přijměte chvíli souznění. Ruku přiložte druhou a myslete, že společně vrůstáte do krajiny. Že sem patříte zaslouženě, pro výměr svých časů. Může to být placebo efekt, a třeba ne. Třeba to opravdu existuje. Kde všude jsou provázáni člověk a strom. Božena Němcová s letitou jabloní není jedinou. Lípy se sázely před stavení, aby ochránily před bleskem. Dnes jsou mnohé opravdu letité. Duby se sázely do rybničních hrází a vrby do pobřeží. Bory po skalinách. Mám v krajině místa, kam v roce musím, kam nejde nepřijít. 

To bylo léto, šlapu pod Babou za slavíky a času mám dost. A už se zastavuji, protože slavík i letos tu nějaký je. A pak - po práci legraci, jen co ho okroužkuju, musím k ní. Ohromná hrušeň polnička. Už jen to jméno a člověk se uklání za naši řeč. Kulaté plody vždycky ochutnám, aby se mi huba hned prohnula trpkostí nevídanou. Ať ona je odznakem krajiny! První dojem – nic moc. Já jsem však ještě nezapomněl, jak bílá byla zjara poté, co vytryskla fontánou květů. Když medovou vůní to celé tu omámila. Za zpěvu samého krále pěvců! Takže za druhé i za třetí krásná. „Co bys chtěl víc!?“ Slyším trošičku vyčítavě od těch pseudohrušek, co jsou málem k ničemu. Však brání zde povětří po tolik let, drží zem, která se po svahu plazí. A efekt největší? Ten poslední, když listí opadá? Po okolí snad kostřičky, ale tady zůstává dáma! A kdyby Max Švabinský mohl jít krajem, stejně jak před těmi z Vysočiny, i tady by hrušeň oslavoval. Pro figuru nejkrásnější, dneska by se až řeklo „vychytanou“. A pak ty kořeny a letokruhy v krajině domova, a kruh se uzavírá… 

Sázíte stromy? Já taky. 

Pavel Kverek

21.1.2019 14:48:02 | přečteno 337x | magdalena.bulirova
load