Derniéra bez potlesku

dub

Byl jsem tam na jaře, když jsem zjišťoval obsazenost slavičích hnízdišť. A všechno bylo v pořádku, když jsem k němu došel na Zájezdech u Bud prolukou v křovinách.  

Cestou, která po pár metrech končí a dál nevede. Dříve určitě vedla i kolem něho, on tam stál mladý, pevný a rokům co táhly krajem se možná i posmíval. Ony se ale nasčítaly, vepsaly pod kůru a přišlo stáří. Každoročně jsem se ho polem chodil dotknout. Chvíli pod ním postát, než se mi do sítě pod silnicí nachytají slavíci. Byl jsem u jeho paty titěrný, a přesto jsem si nepřipadal hloupě. Mohutné paže větví podpíraly oblohu, zeleň dubových kvítků báječně uklidňovala oči. Jak musí na zem tlačit ta tíha tvrdého dřeva plného mízy a což teprve až v máji přibydou kadeře! Stejně jsou ti listnatí veteráni ale frajeři. Hájí místo, které jim člověk přidělil, drží v zemi dávno poté, co oni své výměry naplnili.

Každé zastavení tam bylo reprízou kusu, který jsem v osmdesátých letech zažil poprvé. To jsem tenkrát od něj a od tabulky se špičatou stříškou nemohl odejít. Tak silnou to místo vládlo energií.

Na Zájezdy jsem přijel teď v půlce července a hned jak jsem zastavil v cestě, přepadl mne smutek. Třetina dubu se válela v obilí v rezavém listí, druhá listí zeleného ležela vedle ní a poslední trčela na ohryzaném kmeni vzhůru. V potrhaném lanoví očekává chvíli poslední a kvapně sčítá letokruhy.

Pavel Kverek

27.7.2016 14:33:03 | přečteno 309x | magdalena.bulirova
load