Díky zpravodajům

slavík2

Možná že netušíte, co od nadpisu očekávat, hned vysvětlím. Dopisuji do tištěných zpravodajů mnohde na okolí a na oplátku mám možnost dozvědět se o regionech, jak se jim daří. Jako člověka, který pobyl v komunální politice blízko rozhodování, mne osudy jiných zajímají pořád.  

Sleduji, jak si města či obce vedou, jak na tom jsou kulturně, jak se prezentují školy a školky, stejně tak zájmové organizace, čtu i sport. Znám se s šéfredaktory, přehled mám o osobnostech kolem. Je to pro mne důležité a vnímám i dohady nad tématy, nad politikou – to vše je v pořádku. Máme dobu, kdy s názorem se člověk nemusí schovávat a občanská fungující společnost by měla být jasným cílem.

Do všech ale dopisuji o přírodě a její krajině, jen někdy přidám pár slov o kovářském řemesle, to když se to zdá vhodné. I poslední vstup bude o přírodě, a když je konec roku a mnohde se hodnotí, já bych se ohlédl za slavíky. Téma pro mne srdeční. A podstatné je, že se vás dotýká. Bakovsko je předposledním po slavičím peří půvabně rezavým korálkem, navléknutým na stříbrné niti řeky ve směru od soutoku. Asi tušíte, že posledním je Mnichovohradišťsko. To už ovšem s velkými výkyvy, protože na hranici rozšíření se tak slavíci chovají. Krajina Bakovska však ty své sólisty drží pevně a nebude květnů, kdy by jejich písně scházely. V to věřím.

Můj výzkum vstoupí s výměnou kalendáře do pětatřicáté sezóny. Nechci si sám tady klást otázky, ale kdybyste se zeptali, jak je to možné, že člověk vydrží tak dlouho s jediným tématem, řekl bych, že je to nevyčerpatelnou tajemností i zamilováním. Kdybyste se dozeptali, kde je v tom i ona vědecká úroveň vězte, že je. Nehodí se však chválit se tady, že slavíci Mladoboleslavska jsou – a už to odborníky nepřekvapuje – součástí terénní ornitologické příručky, na kterou se v Evropě čekalo, a francouzští kolegové si do mého výzkumu s jistotou sáhli. Dobře však vím, že lidi zajímá spíše, jak ho na jarní vycházce po hlase poznají, jak si setkání užijí sami. A to už se mi snad i u těch bakovských vysvětlit podařilo. Kdo si v hledání přeci jen nevěří, udělejte to, jako jsem udělal já zkraje 80. let, když jsem je objevil. Byl mi ten zpěv od mlýna tenkrát podezřelý, ale na takovou senzaci jsem si tehdy troufnout neuměl. A tak jsem tam pod to náměstí vyrazil v noci. Slyšet byl na dálku a já se chtěl o tom zázraku dovědět víc. Nelze dnes říct, že bych se nedověděl, ale platí prověřené – čím víc toho vím, tím žasnu, jak málo to před rokem ještě bylo!

A ještě jeden moment to scházení přineslo. Nikdy jsem nestál o to, udělovat rady druhým, ale když člověk zjistí, kolik hnízdišť zašlo i k pozdější lítosti samotných majitelů, nejsou doporučení zbytečná. Na druhou stranu respektuji vždy soukromý majetek, protože i náš Slavičí háj v městě na Klenici je z většiny soukromý a rozhodovat jsme zvyklí sami.

Možná, že dlužím vrátit se o pár řádků nahoru a říct ještě to, jak vlastně řeka slavíkům pomáhá. Hlavně těm mladým (jak to je napsáno i v knize Slavík z dubového lesa). Mladí domů netrefí a řeka je schopna svou nepřehlédnutelností v krajině jim za dne pomoct a navést. Po nočním tahu. Důkazy kroužkování pro tato tvrzení samozřejmě mám. Staří se umí vracet na jistotu, ti pomoc nepotřebují. Cestovní mapy mají ověřené a „aktualizované“, křídla zkušená. Takoví k vám v dubnu přiletí nejdřív.

Vážení čtenáři, přání se na stránkách na konci roku objeví jistě dost a poslední číslo tak bude ozvláštněné. Dovolte tedy i mě popřát klidný čas nastávající, radost z milých setkání a hezké chvíle v přírodě.

Pavel Kverek 

15.12.2016 21:21:21 | přečteno 347x | magdalena.bulirova
load