Střízlíka obecného potkáme u nás nejčastěji právě v tomto čase a klidně i v prostředí hřbitovů. Je drobný, hnědavý, mohl by uniknout pozornosti, ale neunikne. Každou podezřelost hned ohlásí pokřikem, navíc k tomu často využívá exponovaná místa. A stane se, že si pak, pomine-li nebezpečí, rád hlasitě zazpívá. Zas samozřejmě z nějakého vyvýšeného posedu. A my žasneme, jakým drobná figurka vládne výrazným hlasem.

Střízlík není nejmenším naším pěvcem, tím je králíček, přesto právě střízlík je v příměrech používán mezi lidmi pro postavu drobnou, nepatrnou. Kéž by však lidé vládli takovou čistotou, výškou i veselostí přednášeného zpěvu! Střízlíka potkáme v čase podzimu ve všech představitelných biotopech, i v hlubokých lesích. Zastavil se tam na cestě do Středomoří. Byl jsem před pár dny znovu přítomen odchytům pro kroužkování v světle reflektoru v Jeseníkách a střízlíci tam byli v tu dobu opravdu početní. Na kratičkých křídlech putovali z polské krajiny Červenohorským sedlem do Česka, hnáni zimou severu. Kroužkováním bylo prokázáno, že domovem mohou být jak ve Skandinávii, tak i v dálavách Ruska. Nejčastěji jde o letošní mláďata, staří se pokouší doma přezimovat, mnozí tak nepřežijí. Mladí jsou pak v jarních návratech jakousi pojistkou pro zachování rodu.

Kdo by čiperného opeřence nezastihl ve své zahradě, určitě se mu to podaří dole u řeky. Je nebojácný a zůstaneme-li v klidu, přijde až k nám. Pak si třeba uvědomíme, že přezdívka „oriešok“ od našich slovenských sousedů mu dokonale sedí. I u nás někteří střízlíci zkouší přezimovat, přijdou-li však tvrdší mrazy, uletí před nimi k jihu. Pokud to stihnou. Našel jsem kdysi po ránu jednoho takového umrzlého v drozdím hnízdě na svahu obrubské pískovny. Současné zimy Mladoboleslavska však jejich pokusům spíše přejí. Přeji barevný podzim.

 Pavel Kverek