Je slunečný den. Sedíte nad kávou i čajem v zahradní pergole, když shora od závěsného květináče plného surfinií slyšíte vířivé frčení. A slyšet je pořád. Podíváte se tam a vidíte objekt ve vzduchu se zastavující, ne nepodobný kolibříkům. Velikost sedí, pohyb u květů taky, a že strká „dlouhou tyčku“ do květních kalichů – je to jasné. Na kytkách jste vyhmátli kolibříka! Tak to slýchám od lidí často a nedivím se jim, protože motýl - dlouhozobka svízelová tak opravdu vypadá. Co na tom, že v našem zeměpisném pásmu šance není. Dlouhozobka klame tělem výrazně, protože trup má široký, plochý, zdobený ke všemu ještě černobílými postranními „pírky“. Navíc, i kdyby to byl snad nějaký lišaj, ti přeci létají v noci! Mystifikace dokonalá.

Dlouhozobka svízelová patří mezi lišajovité a není naštěstí u nás úplnou vzácností. Jsou dokonce roky jako letošní, kdy jich je vidět dost. Zvláštností je i to, že motýl je tažný a to nejen v příletu, ale i v odletu od nás. Výhodou je, že ji opravdu můžeme vidět za slunečného dne i když létá i v noci. Vrchní křídla jsou obyčejně šedavá, spodní ale mají barvu příjemně okrovou.

Byl jsem před pár dny opět v Červenohorském sedle Jeseníků kroužkovat slavíky. V místě, kudy na Moravu přilétají tažní ptáci i motýli. Výkonný reflektor, který nasvěcuje horskou louku plnou půvabných zvonků vousatých, je schopen přilákat značné množství všelijakých můr. Člověk žasne nad odhodláním ptačím, kdy okřídlenci míří k dalekým cílům, co ale říct primitivním motýlům, jež nesou úkol podobný? Nádherná stužkonoska modrá i kovolesklec zlatolesklý, spolu na cestě. Osenice podobné vajglům od cigaret, mají-li křídla složená a s nimi množství hmyzu docela titěrného. Jedné příhodné noci před přechodem studené fronty, od Jeseníku přilétly stovky velkých lišajů svlačcových. A mezi nimi i smrtihlav. Kdoví, kolik kilometrů měli už v křídlech ze severu Evropy. Proletí Moravou a zabrzdí kdesi v přímoří. Člověk drží ten obdiv celé dny i cestou domů, a když pak vidí doma odvážlivce podobného na balkóně tonoucím v pelargoniích, všechno se umocní. Jak je ta naše příroda hodna obdivu! Jak o ní žalostně málo víme a o některých taxonech se dovědět nic už ani nestihneme. Na jihopolské kroužkovací stanici, kde jsem byl hostem během „slavičí expedice“, jsem na zdi viděl obrázek motýla s polovygumovanými křídly a u něho nápis, co volně překládám: „Každý tvor si zaslouží žít už proto, že je!“

Co nejpozvolnější odcházení tentokrát opravdového léta přeje z Kněžmostu Pavel Kverek