Hledání v krajině

hnízdo

Za ptačími hlasy se dostávám i do míst, kam lidská noha dlouho nevstoupila. Někdy v těch prostorách pod trním končí stará dlážděná cesta, najednou už nikam nevede. Dávno ji dřeviny přehradily, před světem skryly. Stačí ovšem překonat hustší obvod a před člověkem se rozevře chrám, místo pro život zvířat, ptáků i motýlů.

Letité kmeny ovocných stromů, zohýbané a vyčáhlé, k obloze voní úplně stejně jako opečovávané v zahradách. I jejich květy jsou tím pádem nalezeny a navštíveny opylovači všeho druhu. I tady v těch odlehlých místech bude se později zrát. Jen sklízet sem nikdo nechodí a plody od loňska ještě viditelné, válí se v skeletu pod korunami. 

A pak jsou ještě místa jiná, neprostupná podobně, jen křoví trnek nahradilo vrboví. V podobě bochníků dosahuje až nad vodu, po krajích prorůstá travinami, i tady vzniká uzavřený svět sám pro sebe. I sem musím vstoupit za slavíky, mám-li být v jejich hledání úspěšný. Řeka do poctivě černé hlíny pod větve uskladnila v rozlivech obaly, co už nic neochraňují, jen dožívají. Kopřivy, poctivě krmené dusíkem, už zase mezi loňské stvoly tlačí mladou zeleň. V létě neprostupnou. 

A pak jsou místa shloučených bříz, z nichž snad některé bývalá sucha s vypětím posledních sil přežijí. Jsou ladné a bílou po zemi provází koberce zlatých petrklíčů. Ani sem přes věnec trnkoví nikdo neprostoupí, nepotřebuje. I tady je ticho doma, i tady se žije v poklidu. Olámané paže stromů tlí bez užitku dole, vršky jsou zelené odstínem máje. 

A pak jsou náspy železnice, zamřížované šlahouny ostružin. Boty se kloužou v navršeném kamení, ještěrky prchají do přechodných úkrytů. Slunce lysá místa rozpaluje a živočichy láká zpět. I v těchto prostředích hnízdí král pěvců. Stejně tak okolo dálnice. V místech sjezdů a nájezdů, kde vznikly uprostřed obrazce z větví barevně ověšených. Kde po zemi v kobercích modrá se barvínek a hukot vozovky ze všech sil zkrocují stromy. Kde voda protéká ve žlábcích z betonu jenom po deštích, má barvu duhy a leštěný povrch. Kde ozvěna slavičích slok vylétá zpod mostu k noční obloze, vstříc přeletujícím protějškům. I tady se bude hnízdit. 

A ještě jsou hnízdiště jiná, upravená. V hájcích, co zbyly podél cest a rostou do krásy. Kde kvetou podléšky spolu s plicníky a v kraji pampelišky. Kde listí vtroušených dubů opadává až teď, když pupeny začaly dýchat. Šustí po zemi i po cestě v zjevné nepotřebnosti a je poslední tečkou za zimním časem. 

A přestože pořádné jaro vypadá jinak, tečka za zimou to bezesporu je.

Z Kněžmostu Pavel Kverek


6.5.2021 9:55:11 | přečteno 149x | magdalena.bulirova
load