Hrušně jsou nejkrásnější

Hrušeň

Nevadí, že hrušeň od Svatomartinské aleje, nesená na zádech bakovské krajiny, v soutěži nevyhrála. Nevyhrála, ale také neprohrála! Že se najde člověk, který vypraví nominaci, že další podpoří toho reprezentanta, že se veřejnost o nápad zajímá, to je důležité. 

Neděje se tak všude a městu nad Jizerou to přeji. 

Poslal jsem hlas i proto, že hrušně mne dávno magnetizují. Mám severovýchod Mladoboleslavska krajinou prošlý, mohou za to slavíci, najdu-li v ní hrušeň, zastavím rád. 

Vy jste váš strom vyfotili v květu, já bych přidal klidně čas, než zavře oči na zimu. Listy poberou barev zeširoka a koruna se tím prokreslí. A když opadá, a v mrazivém povětří zachrastí kostrou – i pak je to divadlo. Figura stromu je impozantní. A vůbec neřeším, která je planá, a která vypilovaným kultivarem. Mám je rád bez rozdílu. Max Švabinský pod jejich vlivem vodil štětec plátnem, Božena Medková s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu zpívala, jak sládnou, já o nich s chutí vyprávím. Pravda, nejkrásněji voní jabloně, ale hrušeň to nepokazí. Potkávám je třeba na Studénce či dole v bažantnici. Tam jednou, v maličké skulině v kmeni, obroubené hojivou sílou stromu, hnízdily sýkory modřinky. Strom zrovna kvetl, ptáci v koruně lovili zmámený hmyz a modrá od peří - oproti bílé okvětních lístků, byla prolínáním neskutečnosti. Obyčejnost krajiny v tom tichém zákoutí žila svůj veliký den! Slavičí zpěv si mne sice za chvíli odvedl stranou do kopřiv, ale při cestě zpět jsem se rád ještě zastavil. Mocná koruna přetékala vitalitou, když jsem se loučil slovy, že takové dny by snad ani končit neměly. Pro mnoho článků na vašich stránkách jsem možná už psal o veselé příhodě nahoře v kopci. Na konci léta, když slavíci čím dál častěji už vzhlíželi k obloze, vypínal jsem síť pod vrstvenou korunou prastaré hrušně pod Babou. Dlouhá stavěcí tyč brnkala kdesi pod oblohou o vyzlacenou žárovku na stopce, a když jsem zatřesením chtěl ze sítě vyklepat list, spadla - jak ona pověstná hruška! Pleskla mne po hlavě z té málem třímetrové výšky a prokvašené pyré slepilo vlasy. Byla totiž svrchu od vos vykousaná, s kaluží sirupu. Vypadal jsem v tom od slunce vypraženém místě bez možnosti opláchnout se přímo zoufale.

Hrušně jsou stavěny pevně a bývají letité. Přál bych té od čerstvého stromořadí Bítouchovu nadohled, aby se dlouho držela. Aby jí lidé nové letokruhy přáli a v povětřích na ni mysleli. A jak už zaznělo od jiných, je potom jedno, zda v anketě bude „pod bednou“, nebo za čas vystoupí na ni. Nenapadá mne vhodnější úklona závěrem, než půjčit si titul od Marie Hruškové – Stromy se na nás dívají. Za tónů Bedřicha Ludvíka, který je se zmíněným spjat, se loučím a přeji klidný čas.

Z Kněžmostu Pavel Kverek


10.11.2019 19:38:24 | přečteno 374x | magdalena.bulirova
Štítky: facebook
 
load