Jizera - řeka mnoha tváří

jizera

Nevím, kde všude jsem psal o svém vztahu k řece, snad i na těchto stránkách. Kdo by mne snad nachytal, že se opakuji, nechť otočí list. Mám ale radost, když se třeba v klubu turistů po tolika letech dostanou k mému vyznání, napsanému kdysi do zpravodaje, někde v Hradišti. A chtějí jej využít pro kalendář. Šlo tehdy o Vzpomínky na Jizeru a když mi ty řádky nyní ukázali, znovu jsem najednou stál u soutoku divoké horské Kamenice s tou naší řekou a poté s proudem popojel až k soutoku Malé Mohelky. Zastavil se v skalních srubech pod Hradištěm, abych po chvíli přirazil k břehu města, jenž se k Jizeře hrdě hlásí - k Bakovu. Kde jinde a vhodněji udat poslední moje zážitky s řekou, k níž se hlásím také!

Bakovští slavíci mají rekord v knize příletů už z jara (zpravodaj informoval) a podařilo se jim získat pro sebe i rekord podzimní. Není přímo od Jizery, je ze Studénky. Tam prodlévali dva mistři pěvci ještě poslední prázdninový den. Jakže to s onou řekou souvisí? Abych získal objektivní informace o odletu do zimovišť, procházel jsem všechna hnízdiště a tedy i ta, kolem řeky. No a zažil ji v situacích, jež stály zato nezapomenout.

Pod osadou Ostrov je Jizera přímo nádherná a lidé tam k ní mají krásný vztah. Poznat je to na nich ve chvilce. Za slunečných dnů se v ní smáčejí, jindy rybaří. A mne okouzlila nedávno při vysoké vodě. Přestože na Bakovsku téměř nepršelo, zakalila a zvedla její hladinu právě Kamenice. Neohrožuje-li řeka lidské životy a nešíří-li tím smutek, lze se tomu monstróznímu výjevu oddat a obdivovat jej. A divadlo to není jenom kvůli síle hučící vody, já si všímám hlavně přírody. Jsem fascinován rozlivy v lukách, kde brzdí k občerstvení svá křídla severští bahňáci - ptáci na dlouhých nohách a v kolejích u cesty se plácají uvězněné štiky. Po ránu tam v blátě po mnohých zůstane v liščích šlápotách jen pár lesklých šupin. Cizokrajné netýkavky, kvetoucí v třímetrové výšce nad bochníky vrb už zase lákají do svých karmínových kalichů zplihlé čmeláky a nad loukou se vyrojili pakomáři, s vějířkovitými tykadly. Je čas jejich zásnub, stoupají nad koruny stromů a rojí se. Teď žijí naplno! Žijí, ale mnoho z nich poslouží za potravu jiřičkám, které v početné skupině kličkují v jejich společnosti, s rozevřenými zobáky.  Vydrží tak spolu do večera - a pak, jak spontánně se z výšky objevily, tak rychle zmizí. Soudí se o nich, že (stejně jako rorýsi) ve vzduchu v tomto čase už i přenocují. Podle řeky také táhnou žlutí konipasi horští, drží se té magistrály do doby, než jim směr přestane vyhovovat. Pak se zvednou a popoletí k jihu. Směřují k moři a dávno už nechali za zády chladnoucí hnízda na horním toku mezi kameny, odkud se řeka k našemu Polabí rozbíhá. Ta řeka je živá a nejde o klišé, znám ji důvěrně. Těm, kteří jsou na tom podobně jako já, jsem tímto chtěl jen poslat svěží  pohlednici. A těm, kteří řeku ještě tolik  neznají, jsem velmi rád nabídl letmé zastavení. U řeky mnoha tváří, u bakovské Jizery. 

Pavel Kverek

září 2010

9.9.2010 15:14:00 - aktualizováno 9.5.2011 15:14:56 | přečteno 1113x | magdalena.bulirova
load