Kdo byste šel do lesa

les

Les už konce zimy dohlédl, nevěříte? Se sněhem, nebo bez něj, nápadně ožívá. Potoky se letos s vodou ze závějí mnoho nenadřely a může být hůř. 

Mechy se zelenají, kmeny bříz lesknou, vzduchem se nese hlasité klepání. Říká se tomu bubnování. To ptačí šplhavci, z hlasových projevů vládnoucí pouze krátkými pokřiky, takto „zpívají“. Jiný rámus odvede datel, odlišně bubnuje žluna, tichou salvu vyšle stráček – strakapoud malý. Každý je už ale v akci. Poznali, že slunce se nad krajem pozvedá a slibuje delší dny. Našli si větve, které dobře rezonují, jsou pěkně vyschlé a do nich buší. Tentokrát bez třísek, spíš umělecky. Hlava se jim nezamotá, netřeští, mozek mají uložen v tlumící kapalině. Zpívají sýkory, u cesty z hromady klestí střízlík, z koruny dubu pohvizduje domovu věrný brhlík. Nikam neletěl, když tenkrát padalo listí. Zůstal s lesem a přeživil se v něm. Teď chystá bydlení v dutině stromu. U potoka, přitékajícího od Bělé, zazpíval skorec. Ani on nemusel tentokrát k jezům velké řeky, mráz jeho revír nespoutal. Spěchá s hnízděním a ještě jednou to před létem otočí. Potápí se, chodí po dně bystřiny, převrací kameny a loví vodní hmyz. Jak z vody vyskočí, krůpěje mu z těla odletí, jak mu to matička Příroda pěkně vymyslela. Když se les ponoří do tmy, rozhoukají se výři. I jim to už začalo. Lesní ozvěna jim pomáhá s tou hrůzou, volání posílá dál. Až přijde bílý den, na šišky smrčiny přiletí křivky. Podivní ptáci s překříženými zobáky. Krmí mláďata, hnízdily totiž přes zimu. Tehdy jsou semínka v šiškách zralá a „spíže“ plné k prasknutí. Proč by do toho nešly? Pak hned odletí k vodě, napít se a vykoupat. Jedna zůstane sedět na smrčku a hlídá bezpečí. Než se pak ve větvích zbylé otřepou, stihne to taky. A pak už spěchají k hájovně na omítku. Berou ji kvůli vápenci v maltě, potřebném do žaludku k trávení. Říká se jim čeští papoušci a opravdu tak vypadají. Slabounký hlásek na kmeni patří drobnému ptáčkovi v barvě kůry – šoupálku dlouhoprstému. Šroubovitě pošplhává kmenem nahoru, pod kůrou vybírá šídlovitým zobáčkem hmyz a pak zamíří k patě stromu jiného. Takhle se posouvá lesem, ne však bez rozmyslu. I on dobře ví, kde mu revír končí a kde se má otočit k cestě nazpátek. Ani on svůj les na zimu neopouští. A našlo by se takových ještě víc, třeba nejmenší náš i evropský ptáček - králíček obecný. Pět gramů ptačího života! Nemá to za mrazů lehké, ovšem má proti ostatním výhodu, že ho udrží jehličí a on zavěšený, může přepadat pavouky tam, kam jiní nemohou. A tak to v lesním ekosystému klape pořád. Dokonalá, na první i druhý pohled neviditelná součinnost všech organismů, jedno počítá s druhým a vystavělo na tom životní strategii. I stromy to tak mají. A taky houby a květiny. I ti vlci, co do Máchova kraje nedávno přišli. Nejvýš stojíme v té hierarchii my, lidé. Taky máme v dědictví ukotvenu tu sounáležitost. Každý.

Čtenářům přeji pokud možno hezké dny a vaší krajině, obhájení se před těžbou písku.

Z Kněžmostu Pavel Kverek. 

11.2.2016 20:25:43 | přečteno 448x | magdalena.bulirova
load