Krajina má náruč pro každého

Jizera po dešti

Regionální přírodou chodím hledavě přes čtyřicet let. Tak dlouho jsem voděn ornitologií po hřbetě naší krajiny. Není to málo k tomu, abych zájmovou oblast nemohl posuzovat, uznáte sami, že za tak dlouhý čas se kolem vás hodně proměnilo. 

A odpovědět hned zkraje, kdybych měl, co vnímám krásnější, zda tenkrát či dnes, problém by nastal převeliký. Ta výzva je jako příroda sama, bezpočet věcí k užasnutí a přibližně stejně toho děsivého. Stačí si uvědomit naše nahlížení v kategorii hmyzu na motýly a druhým okem vidět klíšťata. I proto nemůžu rozhodnout poctivě, kdy bylo (v) přírodě líp. Socialismus dokázal mnoho zákoutí vymazat z povrchu a přírodní útvary, třeba potoky, v krajině Mladoboleslavska zmrzačit až zabít. Zatrubňováním, napřimováním, odzeleněním břehů. Nebylo smutnějšího zjištění při cestě k prameni Klenice, že nejhlavnější vodu vyvádí po určité cestě z hlavníku drenážní stoky. Přitom jsme o našem putování, sledovaném oblastním rádiem, nesli kovanou tabulku k osazení při malebném vývěru v louce či pod skalou. A tak jsem rozhodl osadit větev sousední, dlouhou snad podobně, ale zachovalou. Tabulka s vročením a nerezovou plastikou zdobí tu studánku v ústraní slatě dodnes. Jak asi vypadala krajina našich předků po stránce této? Rozhodně daleko líp. Dnes voda mizí a nejen z povrchu. Studánky o život přicházejí v tichosti, bez lidských nářků. O kolika takových místech sám vím! Co kdyby o stříbro v podobě zurčivé přišla i Klokočka, až všechno provrtáme? Nechme ale té hrůzy, není-li za dveřmi. Dostat jsem se chtěl psaním docela jinam. K tomu, jak v poslední době přibývá lidí v přírodě. Možná byste ani nevěřili, je to ale tak. Vyhnal je virus a obava z něj. K příjemným vycházkám, kde vzdálenost jednoho k druhému bývá dostačující. K vlastnímu ochránění. Ve vlnách strachu se rozpouštějí výhledy na zahraniční dovolené, široké pospolitosti, oslavná pití z jednoho poháru. V přírodě podobné nebývá příliš zvykem a tak se obecně doporučuje. Vydělá na tom ta naše klenotnice společných očí? V Bousově stavíme již třetí naučnou stezku a význam to má. A i kdyby snad lidé později zájem oslabili, otisky vzpomínky nejspíš udrží. Zatím převládají doporučení k navštívení. Osobně nevěřím, že současné dění kolem Zvířetic to má jinak. Přívlastek „zážitkové“ se hodí i k nim. Prospěl by společnosti alespoň částečný návrat k obyčejnostem, jako je procházka krajinou. Pátrání po úkazech kolem, zajímání se u displejů pohledem nazpátek. Co to jen letělo kolem, čí vůně z květů to byla. A sdílení si pozvánkami i tady. Naučit se ve volném výběru sahat též po obyčejnostech, ostatně - jsou to často pak ony, co člověku zůstanou nablízku. Třeba i v kytici po cestě natrhané, do vázy na stůl, jen tak. Co voní opravdově, ne disperzí vysoustružených růží, šlechtěných na roštu někde po sklenících. Které sázejí už jen a jen na krásu, když vůně není přec vidět. V našem soukromém ptačím parku pro slavíky, když v létě rozkvete mydlice, snad každý se po cestě zastaví. A růže šípků daleko před tím! A vůbec první nahořklé slivoně? Do vázy se nehodí ani jedna, ale člověk se naučí těšit i tak. A přemýšlet nad tím, proč vůně jsou. Vidět tam za světla a pak i potmě motýly, jak berou si dílem za výpomoc. Jdoucí až k zrání. Až se koloběh posune a jednoho dne po tom všem nastoupí mráz. I tehdy se ale vyplatí krajinou jít. A brát si z pokory okolních světů. Z odcházení. Jen ale dočasného, abychom dovedli klíčové uznat. Být potom vlídnější a řešit ohledy. Krajina s přírodou se nám hodí víc, než si možná dnes ještě uvědomujeme. S přírodou zachovalou, třeba i reprezentující. Jak tomu chtějí mít například vedle v Českém ráji.

Odpadlo mi, ne vlastní vinou, dost besed a přednášek. Snad proto jsem chtěl dnes chytit text šířeji, jako bych před vámi stál. Mějte se svobodně, věřme ve štěstí a buďte zdrávi.

Z Kněžmostu Pavel Kverek


23.9.2020 13:10:34 | přečteno 229x | magdalena.bulirova
load