Křídla, jež neznají hranice

Pestřenka

Podzim se ujal vlády a jedním z jeho obrázků jsou přesuny ptáků „za sluncem“. Tomu se ale věnovat nebudeme, to je věc každému známá. My se podíváme za docela jinými křídly, za křídly hmyzu.

Že migruje celá řada motýlů nočních i denních, mnohý z čtenářů také ví, ale že početně k jihu cestují některé vážky anebo drobné pestřenky, to už ví zřejmě málokdo. Rozpoznat takovou věc můžete tak, že na zahradě najednou odpočívá jedna babočka admirál vedle druhé. Přes Červenohorské sedlo Jeseníků, kde ornitologové vyhodnocují ptačí migraci za dne i ve světle reflektoru se motýli sledují nejlíp. A tam tah admirálů vynikne zejména, protože jich za příhodných dní letí stovky a tisíce. Mezi nočními hmyzími cestovateli jsou i takové vzácnosti jako lišaj smrtihlav. Obrovská koncentrace hmyzu neunikne táhnoucím netopýrům a tak jde vlastně o jakousi zvířecí dálnici.

Seděl jsem s kolegy na jedné z křovitých teras na úpatí nízkého Jeseníku nedaleko Dlouhé Loučky, pozoroval, jak od Šumperka přilétají ptáci a právě i barevní admirálové. Unavení, nahřívali svá křídla na stromech podél cest olizujíce přitom medovici početných mšic na větvích. Tato nabídka cukru pro ně byla občerstvovací stanicí dokonalou.

Teprve ponoří-li se člověk do tajů přírody, fascinaci jedním hned střídá další. Dávno jsem si zvykl na přírodní divadlo, naučil se předvídat a objevovat, být trpělivým a v samotném finále pokorným. Není snad k údivu, že hmyz nedisponující mozkem vyrazí ze severu Evropy a skončí na jihu? Kvůli lepšímu přežití? Jak to ty droboučké hlavy jen dokáží?

Zažil jsem jednoho jara tah baboček bodlákových ve směru opačném tedy na sever. Tehdy na okraji Dolního Bousova šlo o konvoj, který končil až těsně před setměním, kdy unavení motýli usedali v slábnoucím slunci na závětrné straně rohatských Hor. Bylo to něco neuvěřitelného, až člověk žasnul, že česká krajina dosáhne něčeho takového. Příštího dne už motýlů po cestě putovalo jen pár a po dalším rozednění byl všude klid. Jenom pár nešťastníků na kraji silnice se snažilo od aut rozbitá těla přimět k pokračování, kam velel instinkt. Na ně už ovšem čekali predátoři s vidinou snadné kořisti. Život v přírodě je plný tragédií, na straně druhé však střídaný rozměrem přežití. Tak jako den a noc se doplňují oba fenomény a nikdy nebude jinak.

Pavel Kverek

9.10.2017 21:38:54 | přečteno 372x | magdalena.bulirova
load