Letos naposledy

jmelí

I na tomto zpravodaji zjišťuji, jak čas šíleně letí! Přišel prosinec, který má pověření, za dobíhajícím rokem udělat tečku. Jak v oné hlášce: „Poslední za sebou zhasne“. 

Pojďme tedy malinko svátečněji i sloupek o krajině a vaší přírodě v ní pro letošek ukončit. Pojďme, pokud si to jen trochu můžeme dovolit odhlédnout na chvíli od nejzmiňovanějšího problému současnosti a jen tak zvolna v poklidu dokráčet do finále. Kdo virtuální pozvánku přijal, buďte vítáni!

Zimu máme mnoho let takovou, že vlastně žádná není. Stromy však ještě pořád opadávají a usínají na potřebných pár chvil. Možná jen proto, aby bylo vidět lépe na jmelí, než spadne k zemi holí podražené a přes pult podané a zazáří na hřebíčku nade dveřmi. Já vám jej (jmelí!) ale uvádím přes jeho úžasnou životní strategii, příživnickou. Jak má ta dřevina vymyšleno krajinou cestování. Když s podzimem kuličky ptáky nalákají, zachutnají, a přitom trávicí trakt semínka v nejmenším neohrozí. Promyšlené. Pak ale hned musím zmínit dávné umění ptáčníků a lep vařený podle tajných receptur právě z těch kuliček. A vy byste, až výklad dokončím, obdiv k němu vrátili nad ty domovní dveře. A šli bychom dál. První mrazík loukou nedávno prošel a šípky ve svahu toho využily. Změkly, báječně zesládly. Většinou se připomíná a oslavuje čaj z nich, nad kamny usušených, ale pyré přímo z keře od trnů, to zná málokdo! Až tušíte v krku, jak se vitamíny do vás spontánně přesypávají. Nad hlavami přelétá skupinka havranů. Dorazili na dovolenou z ruských dálav a první co je zajímá, jsou vlašské ořechy. Kdyby snad někdy nachumelilo, najdeme je kolem popelnic. Ti, kteří mají kořeny zobáků nejvíc olysalé, narodili se podobně jako většina z nás tady na vycházce, v minulém století. Pamatují tak zimy občas i dost kruté. Jsou velmi inteligentní a zdánlivou krotkost dokáží velice rychle přehodnotit. Pokud jim nějak nesedneme. Vracíme se z vycházky kolem městských zahrad a nejde nevidět hrdličky, jak by už nejradši znovu hnízdily. Je to jen pár týdnů, co toho nechaly. Upřesňuji k vám, že jejich hlas není ten, o němž básnil Mácha, kde borový tehdy zaváněl háj. U Doks, nebo možná ještě blíž Bakovu. Poutník slyšel hrdličku divokou – tu, co u nás odlétá od léta na cestě do Afriky. Je téměř na vyhynutí, což se o městské hrdličce zahradní říci rozhodně nedá. Někteří ji pamatujete od krmítka, když se tam vecpala celá, vyluxovala jej a vypadla s přecpaným břichem. U vrabců, nahloučených v živém plotě, uvádím důvod takového chování. Mluvím o krahujci, který jedině tam se za nimi nedostane a život je pro ně k přežití zimy to úplně nejdůležitější. Kdo se od slepičí jídelny nestihne včas přemístit, je-li vyhlášen vzdušný poplach, může po něm druhý den na kastrolu už být místo prázdné. Než sešlost rozpustíme, vyprávím o tvrdém zákonu přírody. O mé dlouhé cestě za pochopením všech těch zákonitostí. O obdivu a výrazné síle, kterou mi i takovéto vycházky dávají. Radost ze sounáležitosti, že do té krajiny smím patřit se vším dnes ani nevyjmenovaným. Pak se rozhlížím, jestli nás nikdo nesleduje a podáváme si ruce. Jako jsme dělali dřív beze strachu.

Buďte, vážení čtenáři, napříč Bakovskem (tak trochu i mým) zdrávi, pokud vám to okolnosti dovolí. Držím palce.

Z Kněžmostu Pavel Kverek


17.12.2020 13:05:15 | přečteno 147x | magdalena.bulirova
load