Místa v krajině

ostružiny

Až pro vás opraví hradní vyhlídku nad řekou, vyjděte si tam. Pobuďte a nespěchejte. Tolik je kolem krásných zastavení pro vaše oči! 

Vím to, kdysi jsem tam opravoval schodiště a most. Taky jsem to viděl. Koruny stromů a řeku, kousek stranou. Nejde se tam podívat jen jednou, a když se za chvíli vrátíte, obraz bude už jiný, ten prvý nenajdete. Posunul ho čas.

Mezi Horkou a viaduktem posekali řepku a po strništi šlo dojít až ke křoví. Ze vsi tam vedla skoro neviditelná cesta a nad ní se po větvích mirabelek vytáhl k obloze ostružník. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděl. Ostružiny právě zrály, slunce tam na ně mohlo, ony se leskly a voněly. Zlatá švestek, co nejsou skoro k ničemu, se tu kalila do černa ostružinami, které si natrhat, za to už stálo. Ta chuť je jiná, než kterou máte v zahradě. A jiná je docela. Kdo chodí krajinou v tom čase, ten to dosvědčí.

Jindy stojím nad řekou a dívám se, jak vrbové listy, upálené z větví horkým létem, odtékají pryč. Jizera je v tom čase čistá a oddechuje. Rybí potěr táhne v mračnu podél břehu, co chvíli sebou cukne v úleku a splaví se o kousek níž. Do vrbové větve bubnuje strakapoud malý – dnes už veliká vzácnost, pobřeží jej ale ještě umí pohostit a tak v něm přežívá. Slyším ledňáčka a už ho také vidím! Letí proti proudu k Veselé. Nad korunami loví jiřičky.  Ve městě vyvedly mladé a staví je tu na vlastní nohy. Chytají okřídlené mravence, kteří z cesty startují vzhůru. Mají svůj veliký den! Jak kteří. Jiřičky se totiž činí. Musí se před odletem pořádně vykrmit.

Za plotem fabriky je louka, taková divočina. Kdo by tam co hledal. Jenže - když tam v tichosti postojíte, nebudete věřit očím a uším. Bramborníčci hnědí už vyhnízdili a po bylinách hlídkují, lapajíce co chvíli po nějakém hmyzu. Je tu všelijakého. To proto, že i kytek tu kvete přehršel. Proletěl kolem perleťovec, jeden z těch menších svým vzrůstem. Praštil jsem s taškou a rozběhl se za ním. Po chvíli usedl na květ jestřábníku. Ani nebudu psát, kterým byl druhem. Někteří lidé mívají obavy, abych jim cestou nezakládal rezervace. Bývám z toho smutný, vždyť nic takového neumím. Jen hostím radost, že tu nádheru jsme ještě nezničili. A pak se zprostředka ozvaly koroptve. Že mne to nenapadlo dřív a už jsem je nečekal! Kde jinde by byly, než tady. V království plevelů, kde je nesemelou stroje. Takhle jsem je prvně viděl pro sebe kdysi v knížce do školy. Pro prvňáky. To bývalo koroptví dost. Za chvíli mi zpod nohy, když jsem se vracel k cestě, vyletěl skřivan. Dávno vyhnízdil a chystá se pomalu pryč. Na rozdíl od slavíků, odletí on jenom na chvilku. Přes zimní svátky.

Každá krajina, i ta sebeobyčejnější, drží místa, plná života. Nejsou jen zahrádkou či zookoutky, vůlí po životě nám dokáží předat sílu. Zvláštní chuť do života. Takovým, kteří se na tu frekvenci umí vyladit.

A dobrá zpráva nakonec – lze se tomu naučit.

Pavel Kverek       

28.8.2014 14:10:19 | přečteno 610x | magdalena.bulirova
load