Na cestách domovinou

Hodí se v konci roku téma oddychovější a po uběhlých konferencích, přednáškách a referátech se na něj těším. 

Pojďte se mnou zakvedlat kalamářem básníků, pojďme si umáčet oči o palety malířů. A nepotkáme-li je po cestě, protože takových mnoho už není, zaskočím za ně rád. Projděte se mnou krajinou slavíků od soboteckého Humprechtu až k vaší řece, doprovoďte mne v tom ohlížení.

Je to zvláštní pocit a zdá se mi, jako by ještě sílil s věkem, přijíždět k domovu od Jičína, kdy vidím od Staňkovy Lhoty důvěrně známá místa, můj Červenský rybník, příběhy přetékající. Je úžasné přijíždět od Prahy a jen co se pod Chlumem vějíř ten rozevře, nádherou přestávám dýchat. Navzdory zmrzačenosti některých míst, jež za to nemohou. A sjíždím-li dolů od Turnova a křídlo sokolích skal mne dovolí uvidět k Dobré Vodě, u volantu ožiji. Všude můj kraj! A jen o kousek dál Bakovsko a stranou Březensko! Kolik jen zákoutí všude tam znám. Obyčejných na první a někde i na pohled druhý, ale máte-li pozvánku od krále pěvců za přeskromné branky těch míst, stanete v úžasu. I v hrdosti, kolik že nám toho k obdivu ještě zůstává.

Napsali ve společenském magazínu o muži, jenž sázel kopřivy. Ano. V našem Slavičím háji tomu tak opravdu bylo a slavíci na to uslyšeli. Najednou měli kde stavět hnízda v tom náhradním domově stavěném „na klíč“. A tady u Bakova podobné rozkrývám též při hledání slavičích kolébek. Dokumentuji snůšky a kroužkuji mladé a potom se už jenom bojím. Aby na odvrácené straně svodnice široko za ní je nevysekali. Aby červnové lijáky ani letos nepřišly. Aby je nerozšlapali sběrači hlemýžďů, aby ta hnízda přežila.

Desítky desítek příběhů zrodily uběhlé roky, ke kterým po Silvestru dopíši třicátý sedmý. Pořádný kus života v krajině slavíků! A ne že jen v máji jsou krásná ta místa. Utichnou-li po vyhnízdění a osiří-li po prázdninách i tak jsou impozantní! Podzim je vybarví mnohde až nečekaně, dobíhá zrání a trošičku ve strachu čeká se mráz. A jen co ten udeří, přiběhne vítr a nepotřené listy oklátí. Pak ale uvidět konečně stromům do paží. I hrušním, snad ze všech nejkrásnějším! A těsně před sněhem vyjdu si rád na některý z plácků, kde slavíci prve zahnízdili. Ze starých hnízd tam rozplétám stavební materiál a i teď pracuji pro výzkum. Řekl jsem kdysi v Rozhlase, že můj slavičí rok trvá čtyři měsíce a poté, že zachraňuji živnost. Je to ale ještě jinak. Vracím se do krajiny občas i potom. Vyvolávat ve křovích vzpomínky a podobně jak u Cimrmanů onen Ota Plk, ze své role zkouším pomalu vyklusávat. A sotva mne závislost jakžtakž opustí, už se za okny zlehoučka formuje duben, kdy boty v mém kabinetu se pomalu točí ke dveřím. A vše se o další rok pootočí…

Chtěl jsem tímto textem poděkovat zejména dvěma dámám, které se po telefonu na slavíky u mne doptávají, zpoza Jizery. Chtěl jsem jim napsat, že slavík ze Studénky s italským kroužkem se už pak nevrátil. Že jsou ale jiní a možná i jeho krve, kterým síly zatím ještě stačí. Aby to stihli z Afriky domů, vypomoct pěvectvu rozezpívat kraj i během noci. Bývám v tom čase lapený hrdostí, že nezhloupli jsme dosud úplně pod tlakem konzumu. Že v těle nalevo pořád to máme připravené. I pro Přírodu.

Přeji všem v mezích možného radost. A chvíle horší, ať netrvají dlouho, přijdou-li přec.

Z Kněžmostu Pavel Kverek

28.11.2018 20:11:31 | přečteno 285x | magdalena.bulirova
load