Znáte, jak je ošidné cpát se k pódiu?! Snadno se pak můžete stát součástí obecného pobavení. Dávám si na to v těch stáncích pozor. Znám však ještě jinou scénu, kde před oponou sedám opravdu natěsno. Vstupenkou je tam čas, nikdo se pro tu chvíli nijak nelíčí a potlesk by tam byl spíše na škodu. Divadlo přírody! Jako nedávno nad Studénkou. Louky tam voněly po kytkách, trnky černaly v mezích a pod zprohýbanými bezinkami místní slavíci už zase listovali mapou Evropy. A mně se tam cestou do kopce najednou protočily oči. Po krátkém dešti tam totiž slunce dávalo na kytce dohromady nádherného otakárka ovocného. Tak tedy pro Bakovsko ho připisuji už letos! Viděl jsem jej vloni poprvé na březenských lukách. Teď se mému kraji takhle přiblížil. Odložil jsem výbavu vedle cesty a utíkal pro foťák, který jsem z auta nepobral. Když jsem přiběhl na terasu, motýl byl pryč. Dlouho jsem rozdýchával a polykal vztek na svoji nezodpovědnost, prolezl okolní svahy, ale motýl nikde. Otakárci fenykloví tu plachtili nejméně tři, jiných motýlů bylo plno. Zopakoval jsem si tak alespoň znalosti z mládí, kdy jsem za nimi chodil kolem Bousova se špendlíky a smrtičkou. Ještě že technika natolik postoupila, dnes se dají „chytat" objektivem! Pobyl jsem s výstřižky textů o rezervaci pod Babou dlouho, seznamoval se s výsledky tamních výzkumů, z nichž ten ornitologický z přelomu století už byl z mojí tužky. Usedl jsem na lavičku na nejvyšší z teras a sledoval panoramatickou krajinu v úhlu před sebou. Jak jsou ty dálky odtud blízko! Většinu z těch vzdálených bodů jsem dříve již osobně navštívil a odtamtud naopak hleděl sem. Mám vyzkoušeno, že vztah sílí zážitky; ten dnešní s vzácným motýlem přispěl výrazně. Má tato krajina svůj lístek s pozvánkou pořád platný, a kdyby mne teď tady v té první „brázdě" pod jevištěm snad vyvolala, řekl bych to nahlas. Není proto zřejmě k podivu, že při sestupu dolů jsem najednou na rudých paličkách jetele spatřil skvostného otakárka ovocného znovu a v pohodě jej nafotil. Po předchozích myšlenkových pochodech mne to tak nějak už ani nepřekvapilo. Je to ještě pořád náhoda? Motýl byl sice otrhaný, jak po něm chňapají z větví ťuhýci, ale velmi pravděpodobně už vykladl vajíčka do slivoní či trnek a snad se v místě zachová. Vrátil se, kde prve vyhynul a já už jen tak pro formu listuji těmi výzkumy. Na seznamech opravdu není. Odcházím a pod cestou na skládací sedačce odpočívá stará žena s ohmataným dalekohledem v ruce. Dívá se východně podél Trosek a Kozákova do daleka a říká, že na Krkonoše dnes moc vidět není. Komu tedy patří na konci vyšlapané cesty dřevěná lavička, už vím a říkám si, že tady by snad i ten potlesk příslušel.

Pavel Kverek

září 2011