Ne, jaro ještě není, vždyť dnes, kdy startuje leden, se přeci jen bavíme víc o tom, jak ptactvu roztlouct ořechy. Vraťme se ale ke kosovi, brzy se má znovu oteplit a oni se připomenou.

Zkraje minulého století byl kos černý ještě lesním ptákem a většina jich na zimu odlétala. Potom si ptačí zpěvák začal zvykat na lidi, přišel za nimi k obydlím a tam už zůstal. Existuje zbytková divoká populace, ale většina kosů už žije s člověkem. Počet hnízdění v roce si navýšil, aby dohonil ztráty od predátorů, stal se krotkým. Technického pokroku lidstva využívá tím, že často zpívá i po setmění či nad ránem u pouličních lamp. A k jihu až na některá mláďata neodlétá. Přeživí se v zahradách či u krmítek, ozobat dokáže i lůj pro sýkorky! Jakmile se ukáže sluníčko a teplota povyskočí, nestačíme se divit jeho probuzené nesnášenlivosti. Koho strpí, je pouze „jeho vyhlídnutá“ v hnědavém kabátku. Následkem tohoto chování pak mohou být mláďata, pozorovaná lidmi klidně i zkraje února. Není však přeci jen nad klasiku, když koncem března uslyšíme v podvečeru sílící libozvučnou písničku černého zpěváka.

Vážení čtenáři. Nejsem klasickým spisovatelem a nemám tudíž zkušenosti, ale věřte, že s knížkou o slavíkovi, narozeném kousek od vás, jsem za těch pár dnů stačil zažít moc hezké chvíle. Nečekané. Počítám k nim i ty, kdy jste se někteří pro knihu vypravili k nám do Kněžmostu. Stejně, jak tomu bylo jinde na okolí, jednu vašemu městu věnuji hned, jak ji společně představíme. Už tedy ne na křtu, ale při společném listování. K osobnostem, které ji doprovodily při prvních krůčcích k čtenářům, připočítáme u vás pana profesora Brože ze Lhotic. Knížku si již přečetl a pár slov mi přátelsky slíbil.

Dovolte mi popřát vám co nejkrásnější chvíle v té naší krajině před rájem.

Pavel Kverek