Co je to za „úlet", řekne si jistě mnohý z čtenářů. Já ale takový rok znám a dokonce jej i žiji. Je jím čas, kdy u nás pobývají slavíci! A čas je to vskutku nádherný. Ano - i s jarem, které tak nějak jarem ani nebylo, s létem - jež může propršet (a nevím, zda právě kvůli sopce) . Slavíci k nám v dubnu letí zdaleka a je to pro mne vždy takový svátek, že nedbám rozmarů počasí! Je to čas, v němž už 28 let žiji násobně.

Slavičí rok začíná v čase rašících pupenů, v přehledných houštích bez listí. Je plné vitality - to divadlo klíčícího života. A protože slavíci z Bakovska si v „roce s desítkou" jedno NEJ pro sebe také vydobyli, pojďme se za nimi podívat.

Prvním slavíkem v kraji mezi Klenicí a Jizerou, byl tentokrát šťastlivec od Horky. Stihl to ještě před koncem druhé dekády dubna. V čase kroužkování jsme mu ulevili od přisátého klíštěte, které putovalo „do lihu", zdá se, že bude odněkud z Afriky. Třeba pro uklidnění hned dodat, že zavlečení parazité toho u nás mnoho nestihnou, příroda si vše rychle urovná. Další navrátilci nabrali někde mírné zpoždění a obsazování hnízdišť se tak protáhlo. Ale máj - ten už jim tradičně patřil! Lze konstatovat, že slavíci v krajině zatím neubývají, ale vzestup se dávno zastavil. Schází stále víc příhodná hnízdiště.

Přichází - li k Jizeře červen - takový, jako ten letošní, deštivý a chladný, je to pro slavíky zlé. O mláďata v hnízdech na zemi mám potom strach, mohou prochladnout. Přečkají - li však „čas dešťů", je téměř vyhráno. Slavíci jsou velmi houževnatí a patří k obětavým rodičům, vždyť doma hrají o všechno! Hnízdí totiž v roce jen jedenkrát. Jakmile se mláďata osamostatní (bývá to často již před prázdninami) , vydají se na potulku krajinou, aby uložila tvář Bakovska do svého „počítače" pro jarní návrat. Jejich výzkum prokázal, že se vrátit dokáží a je to obdivuhodné. Třeba si totiž uvědomit, že každé jedno mládě se vydává na tisíce kilometrů vzdálenou cestu k africkému Sahelu individuelně a v noci. Mají vše nesrovnatelně těžší, než jejich rodiče, kteří letí podle stejného klíče, ale se zkušenostmi, jež mohou mít i cenu života.

Slavičí páry se, po vypravení potomků do života, záhy rozpadají - co je důležité - ptáci musí doma ještě přepelichat! S oblibou, směrem k veřejnosti dodávám, že letět se starým peřím by znamenalo vydat se autem na dovolenou s ojetými pneumatikami. Pelichání slavíků je procesem náročným i tajemným. Někteří němečtí kolegové se dodnes domnívají, že řada dospělých slavíků z hnízdišť mizí pelichat jinam. Přestože takový důkaz právě od Bakova také mám, většinou tomu tak není, věci se mají jinak, ale to by bylo opravdu na dlouho.

Jakmile ptačí rodiče přepelichají (do konce srpna) , velmi rychle z domova mizí. Výhodou je, že počasí nad Evropou v tom čase bývá ustálené, cestou zrají různé bobuloviny a tak je v porovnání s jarem cesta klidnější. Však si ji poutníci také užívají, už je nežene hnízdní povinnost, nemusí být nikde první. Zastávky na příhodných místech jsou delší, moře v pohodě obletí směrem k Gibraltaru, se Saharou - největší pouští světa - provedou to samé. Brzy poté už stanou na dohled přívětivému pásmu křovitých savan, táhnoucích se napříč Afrikou, severně deštného lesa. Tam utratí další čtyři měsíce „dáváním se dohromady" a sledováním vnitřních biologických hodin - jakmile dotikají, třeba pak nejrychlejší cestou domů! Na několik „zátahů" za nimi zmizí poušť, moře i štíty Alp. Dál už ten příběh všichni dobře známe - jednoho rána po půlce dubna se z roští v předsálí bakovské bažantnice ozve tichá odpověď na simulovaný druhový zpěv z přehrávače a poté už do Velké knihy slavičích příletů může spokojeně přibýt záznam o šťastném shledání.

Krásným dílem roku je třetina, kdy král pěvců přebývá v českých roštích. V život vstupují nová poznání i chvíle porozumění, radosti, obav a uctivé pokory.

Pavel Kverek.

červen 2010