S živáčky na útěku

035

Je hodina před půlnocí roku 2017 a já jsem se rozhodl přivítat nový rok výjimečně. Tak, jako málokdo, v křoví...

Už řadu let jsem chtěl experiment podniknout, oželet přiťukávání nad rozjedenými stoly, vzdát se tepla sednice a skončit v roští za městem. Zjistit, jak reagují divoká zvířata na radost lidí, rok od roku se stupňující. O psech a kočkách se přeci jen diskutuje, jak jedni trpí a jiní to snáší bez problémů, o zvířatech stranou lidí promluví tu a tam někdo z útulku pro handicapované. Jinak je ticho. Tak jsem to chtěl zažít na vlastní oči, uši i nos. A zažil.

Přestože se výbuchy se záblesky ozývají už od setmění, byť nahodile, přeci potkávám zajíce hned za Budami. Tlumím světla, aby z krajnice mohl odběhnout, na vozovce žádné mrtvolky nikde nevidím. První údiv zažívám při nájezdu na pražskou rychlostní silnici R 10. Je úplně prázdná, nikdo nikam už nejede! To je tedy jev mimořádný, vůbec mne to nenapadlo, že všichni už jsou vlastně na místech. Nevidím jediné zvíře ani živé, ani mrtvé jen mlha nad Kosmonosy je k nakrájení. Boleslav už ale vidět je, mlha není. Je teplo a bez sněhu. I tato zima už je z těch měkkých. Těším se, až zastavím na místě, jak pustím hlavu do dálek a přitom se budu ohlížet. Ano, vzpomínat, bilancovat – chcete-li. Mám život právě takhle a je mi v tom docela dobře.

Parkuji na východním předměstí u trafostanice v místě ramenatého sjezdu z dálnice. Zajímat mne budou křovinaté obrazce mezi svodidly, kde je soustředěno nejvíc zvěře poté, co volná krajina je jim už nebezpečnou a fádní. Místo, které jsem k pokusu vybral, je plné bezdomovců, plné podivností. Dobře to v něm znám, roky tu v máji kroužkuji slavíky.

Jsem tady včas, od centra zatím jen řídké záblesky, ještě to nezačalo. Do půlnoci chybí půlhodina. K mostu, kde stojím v ústraní, doléhá hudba a občasné sršení světlic. Rána, která následovala pak, nevím, zda šlo ještě o pyrotechniku nebo už o některý z výměníků, vyplašila z mostního tělesa poštolku. Tak konečně můžu zapisovat. Nad hlavou někde dost vysoko šustí křídla holubů - věžáků, taky se někde zvedli. Letí k Řepovu. Kos mizí v ústraní, ale z čtyřnohých nevidím nic, ani jednoho! Navíc, silnice by jim teď neublížily ani jediná, protože provoz drží při životě jen občasný taxík a rychlá houkačka záchranky. Zřejmě někdo hůř přečetl návod, říkám si. Absence zvířat je překvapením silvestrovského pokusu, ale ve finále vítaným. Buď zvířata prchla od města hned zvečera, nebo se prostě dokáží přimáčknout a přestát tu chvíli, trénovaní snad letními bouřkami. Co ovšem přišlo minutu po půlnoci, to jsem nemohl tušit ani s vědomím, že oslavy se rok od roku stupňují, jak společnost bohatne. A neříkám, efekty byly pěkné a to jsem ještě netušil, jak krásně vyšel ohňostroj v Praze. Neumím rozhodnout, co je ještě v limitu a co už nám bude škodit. Nám – myslím nám – nám všem, tedy i domovině. Nepřijel jsem hodnotit mocnost oslav, přijel jsem za poznáním co přírodovědec, to je můj úkol. Soudit nemíním ani tu sebranku, kterou nezajímají pracovní nabídky Boleslavska snad na každém plotě, a obtěžování přizpůsobivých se jim stalo životním stylem. Vysypané peněženky, které jsem ohlásil už několikrát o návštěvách, o tom vypovídají.

Je první hodina nového roku. Odjíždím téměř bez výsledku. Ale on to výsledek je! V mlze u letadla brzdím na poslední chvíli. Dělícími svodidly odbíhá zmatený pes, bloudí. Provoz je dál na nule, místo je za mlhy nebezpečné, jenom se rozhlížím z okénka a když ho nevidím, pokračuji. Měl štěstí, zatím. Lidé po vsích jsou venku na chodnících. Je divně zvoněný vzduch nového roku, tohoto století kvapně už osmnáctý.

Pavel Kverek 

22.1.2018 15:01:31 | přečteno 218x | magdalena.bulirova
load