Volala mi totiž jedna z čtenářek zpravodaje z vaší Nové Vsi a bylo to radostné. Přála si, abych ještě víc napsal o slavíkovi s italským kroužkem ze Studénky. Snad to nebude ostatním vadit a učiním tak rád, nejprve bych ale dodal, že si vážím všech, kteří píší, volají anebo mne oslovují přímo v krajině, když si myslí, že nemůžu být jiným, než čerstvě odhadli. Jsou to milá setkání. Chodí i dopisy, úhledným písmem psané, někdy s nalinkovanými řádky a neúplnou adresou. Píší je ti, kteří nevládnou mladými technologiemi, a pro takové si vždycky s chutí dojdu koupit známku. Tak jsem si vysloužil tím, že víc jak třicet let se snažím krále pěvců nabízet. Hledat formu co nejvíc popularizující, aby vydrželi číst i lidé, kteří o přírodě příliš nevědí. Krásně to onehdy řekl technický pracovník jednoho regionálního rádia, když jsme se potkali na slávě v konci roku. Pošlu ta slova za ním, když teď předčasně odešel. Řekl: „Ptactvu, pane Kverku, vůbec nerozumím, ale musel jsem se do studia vrátit poslechnout si, jak to dopadne“. Za to ještě jednou děkuji. Bylo by smutné, objevovat krásu krajiny a nemít k tomu posluchače či diváky. Za každého jsem vděčen, ať je mu osm, osmnáct či osmdesát. Mám totiž přečasto pocit, že bych měl domovině platit za její stále častější našeptávání. Skvostné pozvánky a nucení k protírání očí i štípnutí do tváře, k občasnému mluvení nahlas i šmátrání po foťáku. Za všechny ty nápady, co vnáší do mých dnů.

Starý slavík ze Studénky v čase, kdy otvíráte zpravodaj, přežil-li do těch dnů, počítá poslední hodiny českého slavičího roku. Čtyři měsíce uběhly, trnky už zase tmavnou po kuličkách, na hrušky vlétli špačci a po nich admirálové. Těžká vůně kvasu se táhne po kopcích. Hnědé slavičí peří do posledního milimetru spolehlivě narostlo v poctivém přejídání se posledních dnů, tuk příjemně tíží tělo. A hvězdy, které zvečera kreslí jihozápadní díl oblohy kdesi nad řekou, už vybízejí. Vyletí do noci a cestou, kterou zná, zamíří k moři. V první občerstvovací stanici odvráceného alpského podhůří zastaví na týden, nebo dva. Pak přeletí moře a před pískem si znovu odpočine. Přeletí poušť, okraje savan a před deštným lesem zastaví. Nebyl by mu k ničemu a tak jako generace před ním, usadí se v konci Sahelu. Období dešťů osvěží ten kraj a on se dá po náročné cestě rychle dohromady. A jak přejde leden i půlka února, poletí nazpět. Rychleji a ještě kratší cestou, aby byl pod Babou pokud možno první a mohl vybírat. Vybere-li dobře, uspěje. Jedné noci pak konečně do křoví zapadnou křídla stejně hnědavá, jen kratší než jeho. On rychle překope zpěvník a ráno už spustí docela jinak! Trnky za pár dnů rozkvetou a máj zase přijde. Teď je však po půlce srpna, z křoví padá vedrem první listí a jeho čas pro odlet se naplnil. Kdoví, jestli za jarních tahů dál počítá i se zátokou hraničního jezera v jižní bráně do Alp, kde kdysi dostal od italské bioložky na nohu kroužek. S kódem, který to podstatné z nového příběhu exklusivně pro nás třeba zas vypoví.

Pěkný zbytek léta přeje Pavel Kverek