Druhým důvodem je skutečnost, že mám rád soutoky řek, říček i potoků a tam jeden takový je. Naučil jsem se k nim chodit v čase vzniku televizního seriálu Zpět k pramenům, s autorem jsme od té doby přátelé, pomohl mi na televizní obrazovku dostat říčku Klenici a ochotně přijel i do Bakova, zahájit výstavu o slavících. Oba pánové, Bedřich Ludvík i Luděk Munzar, mistrně pak i v knize uvedli naše řeky, a jak jsem se dozvěděl, limitem „pro vstup“ byla délka toku nad 50 kilometrů. To oni mne líčením naší Jizery, ztrácející se v Labi, vyhecovali natolik, že jsem musel k toušeňským lázním vyrazit a od té doby se vracet. Samozřejmě i za slavíky. Vše, co o soutoku řekli, platí, jak jsou řeky sobě jiné, jak zásadně! Ale tam vás nepovedu, stojíme na mostě stranou města, před Malou Bělou. Je nádherný sobotní čas prospěšně připomenutého babího léta a slunce si posvítilo na řeku. Kolem jezdí houbaři, a pokud by nás tu stálo víc anebo i hodně, neodejde jediný! Nevím, jak bych nejlépe pořízené obrázky pro tu jejich barevnost představil, snad po internetu přistupte na blog Zaměřeno na slavíky. Tam je v jednom z nedávných reportů uvidíte. Jizera má na nich barvu stárnoucí mědi a sluncem je skvostně perlivá. V proudu v ní vlají rostliny několika druhů a taky odstínů zelené, slovem nevypověditelné. Na druhé straně mostu už vidíme ten soutok. Z pravého říčního břehu (z mostu vlevo) totiž k Jizeře přistupuje Bělá - říčka, dnes pěkně čistá. Oba aktéry setkání dole pod námi docela znám a bylo by to dlouhé vyprávění. A slušelo by se. Protože právě tady, v místech, kde jedna z těch vodotečí přichází o jméno, to po ohlédnutí za jejím životem volá. Zpravodaj však má listů omezeně a příspěvků zajímavých od začátku do konce, doložím tedy Bělou jen na pár větách. Přitéká do otevírající se krajiny z míst, o kterých dodnes přírodozpytně mnoho nevíme. Z hlubokého kraje lesů, odbíhajících až k Ralsku, kde posledním objevem byla rodina vlků, zachycená snímací technikou. Z bizarní a tajemné přírodovědné „konzervy“, kterou otevíráme zatím jen zlehka. Já ale mám říčku Bělou nejsilněji zapsanou z dolního toku, od Rečkova. V roce 2000 jsem v místech prováděl srovnávací ornitologický průzkum, viděl přitom kvést sibiřské popelivky a provokací přehrávkou zpěvu přilákal až málem k botám nejmenšího pěvce naší ornitofauny – králíčka ohnivého. Seskákal z mohutného smrčiska, větvemi rozmáchnutého na mýtince. Kopečky mechů a vlasatých travin přitlumily moje kroky, abych snad tu náladu odcházením nezkazil. A tehdy jsem si říkal - jen ta voda vedle, ta kdyby mohla být čistá! A ona dneska je. Veliká naděje mi tak před chvílí připlula z lesa na most k soutoku.

Od Malé Bělé Pavel Kverek