Spěchající rok

bledule

Co se letos děje s jarem, to je k nevíře.  

Končí teprve třetina března a kolem všechno žije. Netopýří kolonie, co máme pod krovem, ta už zvečera mnoho dní vyletuje lovit, musí tedy být i v noci ve vzduchu hmyz. Špačci, jiné roky váhají, kdy s hnízděním začít, jestli snad nepřilétli brzy, letos brzy přilétli a hned se věnují domácnosti. A co teprve bledule! Na ty si obzvlášť dávám pozor, abych se o jejich nádheru nepřipravil. Kvetou vždy koncem března. Před dvěma dny, když jsem tam byl, všechno jelo naplno! A s tím i nádherná vůně – jejich, i otevírající se země. Musím do míst každý rok a času nelituji. Přijde mi to léčivé. Nikdy jsem nepočítal, kolik jich u potoka kvete, ale neprohádám - jak na nebi hvězd! Je jich tam plno a místní, co o tom vědí, říkají, že jich ještě přibývá. Než kout objeví někdo, kdo tisíce zvonků někde na tržnici zhodnotí. Nestane-li se, za pár dnů odkvetou, zvadnou a zmizí zase v zemi. Nedovědí se, že les bývá později pod větvemi temný a jarní květena, uvyklá světlu, že by v něm nepřežila. Teď ale o mojí návštěvě nemám kam nakročit, zem se kolem houpe a trs stojí vedle trsu. Jen v potoce ještě nejsou, i když i tam to už zkoušejí. Stojím tu s foťákem vždycky několik hodin, v tichosti a obdivu. Pozval jsem tam režiséra cyklů o pramenech českých řek, o rozhlednách, o věžích i korunách stromů Bedřicha Ludvika. Vzpomínám, jak si tenkrát opatrně postavil přístroj nizoučko na stativ do úrovně květů a nechal pracovat čas. Absolutně nemohl uvěřit. I teď si jdu přivonět. Vůně, to jsou nejvěrnější připomínky prošlých časů. Dodnes bych třeba poznal voňavku, kterou komedianti v lahvičce s balónkem „obtěžkávali“ vystřelené krepové růže. Dodnes mám uloženu v hlavě vůni šípkových růží, i těch plazivých galských, co na jediném místě pod břízkami kvetou. Každý rok to přijde stejně a já vždycky jen řeknu: „To sedí!“ A jarní zem v tom lese s bledulemi voní též svérázně. A vím, že až večer odejdu, zažít to budu moci zase až za rok. Báječné schůzky s přírodou. Jak třeba voní z výšky padající voda. Když jsme chytávali úhoře u mlýna, kde ztékala po vantrokách, i ta, co dole hučela rourou – to byla vůně! To všechno se mi vrací v těch každoročních návštěvách. A zas skončím u trnek a časných slivoní. To je teprve zážitek a tam už vím, že jak rozkvetou, slavíci to mají domů pár metrů. Přiletí do trní svátečně vyzdobených, jako by se na tom obě strany před rokem domluvili. Najednou to v krajině „bouchne“, v neskutečné síle rozkvetou střemchy a slavičí rok severovýchodu Mladoboleslavska odstartoval! Na to se těším. A teď řeším, jestli opravdu třeba, když máme jaro spěchající, jestli by nedokázali přeci jen nějaký rekord v příletu. Jestli o tom na cestách třeba nevědí. Asi těžko.

Pavel Kverek

12.3.2014 16:28:58 | přečteno 599x | magdalena.bulirova