Třikrát museli slavíci k Jizeře přiletět a s ní se i rozloučit, než jsem za sedmnáctou kapitolou jejich příběhů udělal tečku. Tedy, ona tam byla i dřív, ale jak šel čas a nové události v něm, sílila touha přidávat. Tak třeba: když měla dcera nedávno svatbu na Humprechtu, přišlo mi líto, že v knížce sobotecký zámeček není. Vše jen umocnilo zjištění, že vůbec prvně i slavíka se podařilo na okraji města zjara prokázat. Dcera byla ilustrátorkou knížky a tak nebyl problém a Humprecht do děje přikreslila. Mohli jsme si to dovolit. Jindy jsem se smluvil s kolegou, že bych byl rád, aby i on byl u jednoho ze křtů knížky. Nu, a když je ředitelem zvířecí zahrady, poslal jsem z Afriky při cestě domů ptačího hrdinu právě přes Prahu. Aby měl radost a obyvatelé zoo reklamu. Takhle se kapitoly dověšovaly perličkami, až jsem musel říct - dost! 

Knížka v samém konci listopadu konečně vychází a i v Bakově ji představíme a nabídneme.

Protože jsem pro váš zpravodaj dopisovatelem, napíšu i o tom, co jsem jinde neřekl. Příběh začíná i končí na jižním okraji Mnichova Hradiště, za bývalým cukrovarem. Kdo bude chtít najít krajinu Bakovska, najde ji samozřejmě taky. Podle řeky a soutoku s jinou, droboučkou. Jinak se děj rozlévá po kraji ornitologického výzkumu, který zvu Od Humprechtu k Jizeře. K Jizeře, právě i té vaší. Kapitoly jsou poznamenány i dálkovými přesuny ptačího hrdiny mezi domovem a Afrikou i pobytem na černém kontinentu. S dávkami napětí, radosti, obyčejného ptačího štěstí a v chvílích složitých návratů pak i dojetí. Rovněž je doloženo, jak slavíci o své domovy stojí, stejně jako ptactvo jiné a všechna zvířata okolní. A že člověk by měl tomu jejich přání naslouchat, chce-li se zvát na planetě taxonem nejdokonalejším. Bohatě ilustrovaná knížka směřuje k dětem menším, začínajícím školákům, tedy do období věku, kdy jsou široce otevřeni k sběru podnětů pro formování vlastních budoucích cest, jak jsem to měl i já. Od pana Sekory pochází známý Ferda mravenec, ne tolik se už ví o jeho Uprchlíku na ptačím stromě. To je panečku knížka. Tak jsem si ji pořád dokola půjčoval z místní lidové knihovny, až mi to na lístku přišlo hloupé, nahlásil jsem ztrátu a penězi za sběr starého papíru ji pokutou zaplatil. Mám ji s tím kulatým razítkem doma pořád na exponovaném místě. Pak přišli Rybaříci na Modré zátoce - stejně báječní. Karel Nový se opravdu vyznamenal, a že přibral Mirko Hanáka s jeho akvarely, mistrovský tah! Však se po knížce o ledňáčcích někde podívejte. Později přibyl ruský autor Vladlen Kuksov co napsal Špačka Čiperu. Musel být jistě ornitologem, protože vyhmátnout problematiku špaččích přesunů z Ruska za sluncem podél severního pobřeží, naprostá síla! Nechal ale hrdinu zemřít a to dělat neměl. I když to s čtenářem určitě zaklepe a vzduchovkou na živý cíl nevystřelí.

Přál bych naší knížce, aby to byla ona, kdo zájemce o přírodu utvrdí o prospěšnosti jeho kroků. Že dobrodružství poznávání i v přírodě a zejména tam, může být i hodně „super“.

Pavel Kverek