Tulák z dalekých moří

úhoř

Setkal jsem se při práci s rybářem a řeč jsme vedli o úhořích. Zmínil úlovek z Jizery, docela prý nedávno a kapitální. Protože jsem dříve rybařil a právě úhoři pro mne byli největším lákadlem, napadlo mne, že si tu zvláštní rybu můžeme tady připomenout.  

Ostatně - když byla možnost získávat celosvazovou povolenku, zajížděli jsme z Dolního Bousova na úhoře i na bakovskou Jizeru. Nikdy jsem u ní ovšem větší úspěch neměl, neznal jsem místa. Ty velké ryby mi dopřávala Klenice, v ní jsem znal od města k soutoku kdejakou tůň. A úhoř zřejmě největší, ten mi samozřejmě utekl. Ale kdo ví, možná proto jej mám za největšího, že jsem ho ve tmě pořádně neviděl. Ano, chodil jsem na ně hlavně v noci, s dvěma pruty, jak bylo podle rybářského řádu. Velké úhoře jsem však ulovil nejčastěji ve dne a klidně za plného slunce. Ve stojaté vodě bousovských Továrních nádrží.

Úhoř říční je rybou tajemnou už proto, že život nezačíná ani nekončí (za přirozených možností) u nás, ale kdesi daleko v ohromných mořských hlubinách. To, co se odehrává mezitím, je zajímavé neméně. Dvě náročné cesty i několikaletý pobyt u nás. Právě během něho máme možnost prosvítit oněch pár okének napínavého filmu ze života hadovité ryby. Kdybych se měl rozepsat o kompletním schématu jeho života a přidat ten kopec příběhů od nás, končící těmi od udírny s čmoudícím tvrdým dřevem, potřeboval bych celý zpravodaj. To možné není, omezím se tedy jen na informace základní.

Poté, co dorostlé úhoří samice (za normálních okolností jen ony žijí u nás) odplují sladkými vodami do poloslaných (brakických) v ústích řek, kde se k nim přidají čekající (tam žijící) samci, podstoupí dalekou cestu Atlantikem do Sargasového moře u Bermud ke břehům Ameriky. Během putování se jim zvětší oči i ploutve, pohlavně dospějí, potravu přestanou přijímat. Jakmile dosáhnou cíle, po vytření hynou. Z jiker pak vzejdou průsvitné larvy, které s pomocí Golfského proudu dorazí k Evropě. Pak přichází proměna v malé úhoříky, kůže se zabarvuje a rybičky se rozdělí na ty, které poplují do nitra kontinentu a na ty, které v branách jižní Evropy zůstanou. Cestování kluzkému tulákovi znemožňují často vodu zadržující stavby na řekách, v jejichž turbínových lopatkách mnoho ryb hyne. I proto se v příhodných místech budují moderní rybí přechody. Mnoho let dochází současně k odlovu malých úhoříků po čerstvě ukončené cestě mořem a k leteckým převozům do míst vysazení. Tím je u nich větší šance na přežití. Úhoř je dravec, aktivní hlavně za prudké změny tlaku vzduchu či v podkalené vodě a zase nejraději v noci. Zažil jsem při opravách stavidla za odkloněné vody do náhonu, že drobní úhoříci z betonové výlevky pod stavidlem šplhali osychající mechovou stěnou nahoru, aby unikly z tíživé situace. Vodu nad nimi v rybníku dokonale cítili.

Je to už hodně let, co jsem zatočil navijákem naposledy, ale když na cestách za slavíky přijdu k Jizeře, vzpomínky oživnou. A dobře vím, že v tůních dole přede mnou úhoři jsou. Někdy mi dokonce stačí z rozhlasu písnička od pana Donutila. Není úplně přesná, ale všechna krása a všechny tajemnosti, ty tam v ní jsou.

Až si vyjdete během podzimu třeba k soutoku Jizery s Kněžmostkou, možná že tam právě potáhnou při dně za stále se přibližujícím cílem mrňaví úhoři. Buďte pozorní.

Z Kněžmostu Pavel Kverek 

19.10.2015 10:13:36 | přečteno 781x | magdalena.bulirova