Uklidňující tvář bakovské krajiny

Vyzkoušejte si to někdy. Je tedy pravda, že stejně laskavá jsou pro mne místa u Bousova, když tam za pár dnů rozkvetou na jediném místě plazivé růže galské a provoní háj i moji cestu nazpátek. Že při renovaci památníku v Březně u školy, když mne napadlo podívat se silnicí k Telibi, jak stoupá do korun a tone v mnohobarevné zeleni poslední vlny před Polabím, vypadlo mi z ruky nářadí a běžel jsem pro foťák. Takovou sluj jsem neviděl! V Kněžmostě zas u Stržáku, když přicházel večer a „šumavsky“ vydechla pobřežní rašeliniště k medové hladině překopírovaných bříz za „tropického“ volání žluvy, že mi přišlo líto příjezdu sotva před chvílí. No a v Bakově? Mířil jsem dolů k řece a přes obilí uslyšel zpívat slavíka z míst, kde jsem nikdy nebyl. Musel jsem si sednout, protože se mi vybavilo líčení starých kolegů z romantické krajiny Holštýnska, kam se jim vrací vzácní slavičí zpěváci, vzniklí zkřížením odlišných druhů. Ne že bych tu vzácnost v Česku pro vědu neobjevil a dokonce jeden z šesti případů nepopsal málem odtud, ale jde pokaždé o takovou jedinečnost, že člověk polkne naprázdno. Těšil jsem se tedy, až okruhem do místa dorazím, slavíka chytím, zdokumentuji a před vypuštěním ze všech stran vyfotím. Až v protokolu následně uvidím, že vše je odteď skutečností. Nad Horkou hned nato zčernalo nebe a přiletěl vítr. Měl jsem v tu chvíli nálad na rozdávání a tak jsem neutíkal k autu, nýbrž se ukryl za obří kmen topolu. V pár minutách běsu jsem všechny nasbírané pocity ještě znásobil. Měl jsem totiž možnost na vlastní kůži zažít větrolam při práci. Kdysi rozlámané větve, rozvěšené teď v korunách, skřípaly třením o jiné, čerstvé listí se na tenkých stopkách zpupně od kapek otřepávalo. K zemi jej poslaly až kusy ledu, kterými akce končila. Opíral jsem se o vrásčitou kůru dlaněmi a zdálo se, že mírně brní a kontaktem se zahřívají. Možná to bylo strachem, že dostanu „za uši“, možná však – a to spíš – šlo o projev zrající sounáležitosti. Za frontou problesklo slunce a nad řeku pověsilo duhu. A ten slavík, jehož zpěvník byl zmatenou kombinací odlišných repertoárů, z keře promoklé bezinky nad cestou, bouřlivě zazpíval. Slavil a já slavil s ním.
Mohlo by se někomu zdát, že plním stránky zbytečnou „vatou“, ale mě to chytání životních obyčejností baví. A mám - li to závěrem vyložit tak trochu nespisovně – dobíjí mi baterky.
Tak ať je podobně i Vám. Vždyť obilí se už zase začíná vlnit. Tak tedy ještě - úrodné podletí!
Z Kněžmostu Pavel Kverek.