Pořád přežívají. Jabloně, hrušně i třešně pod Babou! Přicházím tam nejvýše třikrát za „slavičí rok", poslední dobou spíše v jeho konci o prázdninách. To už slavíci zvolna odlétají. Než se mi pro kroužkování nachytají, mám čas kochat se okolím. Lákalo by to k dálkovým pohledům na sever, východ i na jih, výhled je vskutku nádherný. Nepodléhám a prohlížím louky kolem, sevřené v mezích, přecházející do sadů. Staré stromy, s proschlými pahýly, s dutinami v tělech, na živých částech s poctivým ovocem. Přezrávajícím! Kde to dnes člověk vidí? Stačí si chvilku sednout opodál a bavit se divadlem, kterak „příležitost dělá zloděje". Vosy, pestřenky, divoké včely, vrtule třešňové, babočky admirálové i bílé „C", paví oka, i sršni. Sojky, žluvy, pěnice, drozdi, lesní kosové a strakapoudi prostřední - vzácnost, zaletující sem z čedičové rezervace. Ztráty nikoho nebolí, mikrosvět podlesí právě dožíná. A stejně jak loni, kdy to bylo poprvé, nad loukou letí úchvatný otakárek ovocný a hledá fialové paličky jetelů. Tak tedy, už se do kraje definitivně vrátil! A z opeřenců se tu stále drží krutihlav a vzácná pěnice vlašská, cvrčilky zelené i říční. Mraveniště v trávě požitkářsky dobývá žluna zelená. V trní přežívají i ťuhýci, z vyvýšených míst sletující k zemi za hmyzem. Ťuhýkům podstrkávají své vajíčko kukačky a než jej pomýlenci vychovají, kukačky odletí k Africe. Ano, až takhle neuvěřitelně brzy! Anglický projekt s vysílači odhalil (podobně jako kdysi u čápů) neuvěřitelné věci. Kukačky jsou tak prvními, kdo od nás odlétá, tedy ještě dříve, než černí rorýsi. I rorýsi se nad Studénkou a Horními Stakorami často zatočí, přilétají sem ze tří měst na okolí, aby teplými stoupavými proudy bezradně unášený hmyz v co největším množství pochytali. Až takhle široce tu „vše se vším souvisí". A touto druhou, dnes zmíněnou pravdou, se s vámi rozloučím. Krásný čas všem, koho řádky zaujaly.

Pavel Kverek.