V krajině pobývám sám

babočka admirál

V čase silných antivirových opatření mám práci v přírodě. Instaluji na pozice naučnou stezku. Na pracovišti jsem od rána do večera sám, s nikým se nepotkávám. A přeci ano. Venku se život nezastavil, jenom výrazně zrychlil. Před zimou. Jsem součástí podzimního výjevu, kde kolem dokvétají poslední stonky, a přestože je už pár dnů po začátku listopadu, přes poledne proletují od severu k jihu babočky admirálové.

Je totiž poměrně teplo před avizovaným ochlazením. Buď barevní cestovatelé seděli u internetu se mnou a předpověď také viděli, nebo mají natolik vyvinutý instinkt. V posledních příležitostech bitvy o přežití upalují do dálky. Ani se na práci nemohu soustředit, myslím na motýly. Že babočky bodlákové spontánně na jaře od moře táhnou našimi kraji, to jsem zažil několikrát, ale takto pozdní tah hmyzu nazpátek? To vidím prvně. Vítr se krotí a nechce jim házet klacky pod nohy, jen občas zavěje, aby z prastaré lípy sebral poslední srdíčka. Strom je doupný, ale lípy to se stárnutím umí, nespadnou. Lidé je vysazovali u stavení a pojili s nimi životy. Generací. Dřevokazní mravenci, bydlící v kmeni a pod kořeny, malátní a zabedňují dveře. Zato ploštic je kolem naseto. Mají ještě nejspíš nějaký plán pro slábnoucí rok dvacet, který nesplnily. Pak hlučí křídla, to labutě v početném šiku táhnou k lesu, a dál.

Vyryl jsem díru, pro usazení lavičky z akátových polokmenů, hlína se hýbe žížalami. Ano, tady je zem ještě nechemizovaná, s půdním živočišstvem. Taky se po dešti veškerá voda rychle vsákla, neodteklo nic. Mám rád tyto mikrosvěty, věci natolik obyčejné, že jejich fanklub buď vůbec neexistuje, nebo je řídký. Mám rád krajinu našich zeměpisných šířek. Vydržím se koukat do studánky, kterou jsem přesvědčil, aby vstala z mrtvých. Pro součást poznávacího okruhu. Hned vedle tedy bude tabule o studánkách, o vodě, kam sestupují hvězdy za světlých nocí, aby zrcadla na zemi roztřpytily. A myslívám na stoletého básníka, na cesty jím nedávno ještě krokované. Co to je za nádherný dar, vidět život v tolika odstínech. Ještě jdou uslyšet v ozvěnách skal jeho slova.

Dneska jsem v krajině sám. Je čas nového podzimu, po kterém přijde zima. Až jednou i jí dojde dech, budeme se na cestách snad zase všichni potkávat.

Z Kněžmostu Pavel Kverek

14.11.2020 | přečteno 228x | magdalena.bulirova
load