Migrační strategie opeřenců jsou různé. Někteří přeletují z keře na keř (sýkory), jiní využívají vzestupných teplých proudů k přesunům od jednoho „komínu" k druhému (dravci, čápi), další se cítí nejbezpečněji v početných hejnech (vlaštovky, špačci), jedni putují v noci (slavíci), jiní ve dne (holubi). Jejich cestovní mapy se, krom jiného, „opírají" také o významné body v krajině (řeky, hory, pobřeží), počítají dokonce s povětrnostními vlivy. Tažní ptáci využívají i mnohých „občerstvovacích stanic" (dozrávající ovoce, populační exploze sarančí, kalamity obaleče aj. ). Vlaštovkovití ptáci se drží za tahu v blízkosti velkých rákosin, sloužících k bezpečnému přenocování. Zvláštní pravidla platí pro přelet pouště, jiný postup volí nad mořskou hladinou, odlišně letí v horách a logicky zcela jinak v naší Polabské výspě. Cestovní mapy zohledňují i specifika jednotlivých regionů a nabyté zkušenosti se mezigeneračně předávají.

V krajině Bakovska jsou nápadné dva migrační koridory, s jistými odlišnostmi v čase jarního a podzimního tahu.

Staletími vyzkoušenou migrační cestu představuje řeka Jizera, sloužící mnohým kachnám, skorcům, ledňáčkům, konipasům, ale i pěvcům „křovištním", jako jsou četné pěnice, nebo budníčci, pěvušky, červenky, střízlíci, ale i slavíci. Z bahňáků tudy táhnou kulíci, nebo pisíci.

Pozorovatel zažije při této magistrále z jara či koncem školních prázdnin velmi vzrušující podívanou. Bez nadsázky lze říci, že „řeka Keltů" je pulsující tepnou oblasti.

Druhým významným koridorem je pruh země, táhnoucí se od úpatí boleslavského Chlumu, podél Staré Studénky, bělskými lesy až na Českolipsko. Na podzim pak samozřejmě v gardu opačném.

Vyrazíme-li na Starou Studénku už zkraje března, zastihneme dole v temných černavách smíšená hejna čejek a skřivanů. Jde o tradiční společenstvo, putující z oblasti Středomoří, které se však kolem brázd a kaluží zdrží sotva pár hodin. Za nimi už, mnohem volněji, bez většího spěchu, vstupují do oblasti shluky divokých holubů - hřivnáčů a máme-li štěstí, spatříme či spíše nejprve uslyšíme nad hlavou, formace jeřábů. Ti, zřejmě již naposledy, přeskupují klínovité formace a své „kompasy" pružně dolaďují k Břehyni. Zhruba o měsíc později koridor početně zaplní pěvci. Přestože jich většina proletí v noci, mnoho jich během dne uvidíme odpočívat před další etapou. Jak ukázalo kroužkování, transfer početně využívají příslušníci populací skandinávských, pobaltských, proletí tudy však i ptáci z oblasti Uralu.

Na podzim, zejména v čase polních prací, zde spatříme skupinky dravců a to často i velmi vzácných. Letí tudy také čápi, z tundry pestrá škála bahňáků. Pro pěnici hnědokřídlou zde byla potvrzena kroužkováním příslušnost k jihovýchodní tahové cestě, kdy byl jedinec, označený na úpatí Baby, zastižen ještě koncem léta při úpatí Transylvánských Alp.

Ptačí tahové cesty nemají striktní směr, využívajíce nabídky terénu, bývají i velmi klikaté. Dokáží-li přežít, vždy do zimovišť dorazí (jak opět potvrdilo kroužkování) najdou je i opakovaně. A opakovaně se dokáží i vracet domů, jako bakovští slavíci!

Bakovsko není jen jakousi občerstvovací stanicí ptačích karavan, je logicky i významným hnízdištěm. Co vše je schopna tato přívětivá krajina opeřencům nabídnout a jaké skvosty ještě hostí, dodnes uspokojivě nedokážeme říct. Co je však jisté - rozmanitost je stále obdivuhodná, opírajíc se o schopnost přežití a zachování rodu. Snad to tak zůstane.

Pavel Kverek

duben 2010