Přes čtvrt století píšu o přírodě nejen do odborných periodik, ale hlavně pro čtenáře všemožných zpravodajů. A řeknu hned, že mám rád popularizující formu sdělování myšlenek. Veřejnost na ni slyší, je jí blízká. Každou chvíli někdo telefonuje o vysvětlení jím pozorované záhady, nebo se chce jen tak společně zaradovat. A tak mám hned důvod radovat se s ním. Anebo mi tím „nahodí“ téma pro text příští. Jako váš nedávný zážitek s kukačkou.

Přispěním náhody se mi takovou podařilo chytit a okroužkovat před pár dny v nejzazším místě Bakovska na rozhraní Bud a Býčiny u rybníka Střípek. V místech, kam chodíval i mnichovohradišťský ornitolog doktor Alfréd Hořice, jehož obě kulatá výročí si letos připomínáme. Po něm si k rybníkům našel cestu třeba lhotický profesor Josef Brož, aby se místům poklonil ve verších. Osobně si myslím, že na ty jeho Chvíle u Stržáku by souhlasně kývli myslivci, houbaři, nahodilí zamilovanci a podepsal bych je i já. Krásně tam bývá i přes to, že krajina je rok od roku pod větším tlakem. Přesto se břízy nad šumavsky temnou rašelinou ještě určitě zjara zazelenají svým jedinečným odstínem, houštiny pod nimi rozezpívají slavíci, a nejsilněji tehdy, až májové slunce se v cíli své cesty posadí na hladinu. Tak tam, tam jsem se setkal s kukačkou. Vletěla do sítě natažené na slavíky. Volala v letu na pěstouny, aby o ní věděli a volala na ně i pak, co jsem ji zase pustil. Dokrmovali ji rákosníci zpěvní, které její pravá matka prve podvedla. A tady bychom mohli do jejich pozoruhodného života na chvíli vstoupit.

Kukačka jak známo si sama hnízdo nestaví a vajíčka podstrkává drobným pěvcům do hnízd, aby jí potomka vychovali. Dělá to tak prohnaně, že „postižený“ většinou na nic nepřijde. Mládě, hned jak se vylíhne, vystrčí za pomoci budoucích křídel vše co v hnízdě „překáží“ a pěstouni pak krmí už jenom ji. Okouzleni barvou vnitřku zobáku i žadonivým hlasem mláděte natolik, že je nezajímá ani rozpor, kdy „potomek“ je ve finále mnohonásobně větší, než jsou oni. Když mladá kukačka opustí hnízdo, ještě ji pěvci, kteří tím přišli o možnost vlastních pokračovatelů, nějaký čas dokrmují, než sama odletí k jihu.

Pořádné překvapení přinesl výzkum kolegů v zahraničí, kteří pomocí drobného satelitního vysílače, připevněného na hřbet ptáka zjistili krom jiného, že kukačky z domova odlétají už v půlce června! V čase, kdy jim tady vyhlídnutí pěstouni vyvádějí potomka, jsou spokojeně v cíli migrace, v deštných lesích Afriky. Jak obdivuhodně nezodpovědné! Tímto poznatkem se současně zjistilo, že ne rorýsi nýbrž kukačky jsou prvními, kdo od nás odlétá pryč. Rorýsi zmizí „až“ před půlkou prázdnin.

Hned jak zjara kukačku zaslechnete, namísto nefungujícího počítání roků možného dožití v podobě zakukání, vzpomeňte spíš veliké chytrosti elegantní kukačky. V naší přírodě jediného zástupce ptáků praktikujících „hnízdní parazitismus“.

Pavel Kverek