Voda a oheň – dva protikladné živly, které spolu neustále soupeří. Zkuste si představit, jak vypadalo místo, kde stojíte, před desítkami a stovkami miliónů let. Zkuste si představit běh času jako zrychlený film. Kde bychom se asi ocitli? Zdá se, že jednu chvíli na dně moře a za okamžik v jícnu sopky.

Jindy by nás zasypával drobný prášek právě se ukládajících hornin a potom by z nás voda omývala nánosy věků. Chvíli moře, chvíli souš. Na konci druhohor bychom byli na dně mělkého moře, které se prý rozlévalo od Brna po Míšeň. Moře teplého, protože tehdy se naše údolí nacházelo téměř na rovníku. A kolem nás by písek zasypával ulity živočichů nebo rovnou živočichy celé. O chvíli - přesněji o pár desítek miliónů let později, koncem období zvané třetihory, bychom se konečně procházeli po suchu.

Pomalu se totiž zvedaly naše hraniční hory a s nimi i celá kotlina. Začala si k nám razit cestu řeka Jizera. Díky ní i díky následné lidské činnosti se můžeme těšit pohledem na stěny z vápnitého pískovce a při troše štěstí tam nalézt zkameněliny staré přes 80 miliónů let. Kámen samotný se pak stal stavebním materiálem a vtiskl krajině i lidským obydlím osobitý ráz.

Tak, jak se lidé naučili využívat přírodu, naučili se i někteří živočichové využívat výhod soužití s člověkem. Hnízdiště u lidí si našla sova pálená (Tyto alba). Původní skaliska a dutiny stromů vyměnila za věže kostelů, půdy, stodoly, zvonice. V noci se tiše vydává na lov své největší pochoutky - hraboše polního. Nepohrdne ale ani jiným menším hlodavcem, ani žábou, užovkou nebo hmyzem. Slyšet ji dnes není běžné, ať již kvůli změnám v zemědělství nebo nárůstu silniční dopravy. Přejme si, abychom její strašidelné houkání slýchali čím dál častěji a aby se u našich stavení stala opět hojnou jako dříve – třeba jako kalous ušatý (Asio otus) nebo puštík obecný (Strix aluco).

I užovky přináší nám lidem užitek. Umí se dostat až přímo do nor hrabošů, hryzců a myší. Kromě užovky obojkové (Natrix natrix), kterou potkáte spíše u Jizery, se na stráních pod hradem ráda vyhřívá její teplomilná příbuzná užovka hladká (Coronella austriaca). Pojďme se jim odměnit a vytvořit pro ně příjemný domov, ať již na své zahradě nebo za plotem.

Mnohdy stačí hromada kamení a dřeva v koutě, kterou nepřemisťujeme. Můžeme ale postavit i zídku z kamenů bez malty a vysázet husté křoviny, pod něž se mohou v parném létě schovat. Dokonce můžeme vytvořit hadník, i když jako zimoviště poslouží užovkám i dobře přístupný kompost, který budeme přehazovat raději až v létě po vylíhnutí mláďat.

Pojďme vrátit  přírodě aspoň něco z toho, co si od ní bereme.

Vyplatí se nám to.

---

Zajímavost:

Užovku hladkou si můžeme splést se zmijí obecnou. I užovka hladká  má na hřbetě často vzory připomínající klikatou čáru. Spolehlivě je lze rozlišit podle tvaru hlavy, který je u zmije trojúhelníkovitý, a při pohledu z oka do oka mají zmije zorničku svislou a užovky kulatou.

Když potkáte zmiji, nemusíte se bát. Zmijí jed dospělého zdravého člověka neohrozí, nebezpečný je pro malé děti, nemocné lidi a osoby alergické. Zmije jsou mírumilovné a plaché, navíc jedem určeným k lovu neplýtvají. Pokud jim nestoupneme na ocas, volí raději útěk.