Zastavení třetí ...

Bylo nebylo – aneb jak Jizera k svému názvu přišla

V dávných dobách, kdy byl kraj porostlý hlubokými lesy, kterých se lidská ruka nedotkla, žil v severních horách naší země starý kouzelník. Nebyl to kouzelník ledajaký. Jeho moc sahala široko daleko a byla tak velká jako bohatství, které chránil ve své klenotnici v krásném zámku na kopci. Pod zámkem zurčel potůček. V jeho tichých tůních přebývaly víly. Se svou královnou, krásnou a dobrou vílou Izerínou, tančily za tichých měsíčních nocí po lukách, radovaly se a dováděly. Kouzelníkův syn Krakonoš, urostlý, statný a sličný jinoch, rád víly navštěvoval a těšil se jejich reji. Jaký div, že se do spanilé královny zamiloval.

Jednoho dne kouzelník zpozoroval, že se mu z klenotnice ztrácejí vzácné drahokamy. Mladý Krakonoš se nechtěl přiznat, kam drahokamy mizí. Teprve po dlouhém naléhání prozradil, že je nosí darem královně vil Izeríně a že ji miluje. Starý kouzelník se rozhněval, víly vždy považoval za své nepřátele a nejvíce ze všech nenáviděl jejich dobrou královnu Izerínu. V hněvu vyřkl zaklínadlo a mladého Krakonoše proměnil ve vysoké hory. Izerína se změnila v prudkou řeku hučící pod horami a ostatní víly v potůčky a potoky přitékající do řeky. Kouzelník pak navždy kraj opustil.

Od té doby se řeka protékající krajem jmenuje Jizera a hory, které se nad ní na východě pnou, Krkonoše. Půvabnou vílu Izerínu lze každý den potkat v kapičce ranní rosy, v cárech mlhy nad tůněmi, v růžových červáncích nad obzorem, v páře, která stoupá z lesů, v proudu lesního potůčku.

A jak to vlastně bylo s názvem řeky? Jméno si prý nese z dávných dob keltských, kdy se řečí Keltů měla nazývat Isara. Základ slova IS má staroindický původ a znamená prudký, rychlý, čerstvý a silný. To všechno Jizera na svém toku má. Prudkost a rychlost horských bystřin i sílu valící se vody údolím při jarním tání. Jméno tu na rozdíl od šikovných Keltů přetrvalo dodnes.

Ještě než koncem prvního století před naším letopočtem Keltové odešli z našeho území, stihly germánské kmeny slovo Isara převzít. No a Slované, kteří osídlili území po Germánech, si ho upravili po svém. V písemných dokumentech čteme v roce 1297 o řece Gizeře. To je již jen kousek k dnešní Jizeře. Anebo to všechno bylo jinak? Kdo ví.

Zajímavost:

Ropucha obecná (Bufo bufo) není tak krásná jako rosnička zelená. To ale vyváží její lepkavý jazyk, kterým za noc pochytá desítky ovádů, slimáků a pavouků žijících na vaší zahrádce nebo skalce. Společně s dalšími obojživelníky tak pomáhá v boji proti zahradním škůdcům. A bez chemie!

Jizera dotvořila údolí do dnešní podoby, a pokud zamíříte k břehům a dál až k přítokům řeky, objevíte její klid a nádhernou přírodu. Budete-li mít štěstí a dobrý postřeh, zahlédnete zelenomodrý záblesk letícího ledňáčka říčního (Alcedo atthis). V plné kráse ho uvidí jen ti nejtrpělivější, když si počkají, až vyletí z hnízdní nory a bude vyhlížet rybku pro samičku nebo pro mladé.

Při toulání podél řeky jistě vyplašíte kachnu divokou (Anas platyrhynchos). Možná se zavlní hladina a vy zahlédnete mizející užovku obojkovou (Natrix natrix). A třeba vás překvapí, až přes řeku poplave nepůvodní ondatra pižmová (Ondatra zibethica). Při brouzdání travou rozlehlých luk vás bude doprovázet hejno motýlů běláska řeřichového (Anthocharis cardamines), babočky síťkované (Arashnia levana) a jejích příbuzných – babočky pavího oka (Inachis io) a babočky kopřivové (Aglais urticae).

Ve vysoké trávě u břehu řeky naleznete velké housenky nočních motýlů lišaje kyprejového (Deilephila porcellus) nebo lišaje
svízelového (Hyles galii). A nad vámi při tom může vznešeně přelétnout volavka popelavá (Ardea cinerea).

Když narazíte na snížená a výrazně vlhká místa, možná vás napadne, kolikrát musela Jizera změnit své koryto. Byli to lidé nebo příroda sama, kdo koryto měnil? Z přemýšlení se necháte vytrhnout rejem šidélek a jejich let vás zavede k Podhradské tůni. Toto mrtvé rameno je jednou ze stop, které po změně toku zůstaly.

Podhradská tůň

Podhradská tůň byla součástí tzv. Panských tůní. Našly zde domov zajímavé druhy rostlin a živočichů. Pro jejich ochranu byla v roce 1998 vyhlášena tůň přírodní památkou. Naleznete ji asi 500 metrů odsud po proudu řeky, a pokud jste přijeli od Mladé Boleslavi, jistě jste ji nepřehlédli. Tam, kde voda jen naznačuje svoji přítomnost, roste blatouch bahenní (Caltha palustris), devětsil lékařský (Petasites hybridus) nebo kosatec žlutý (Iris pseudacorus L.). Hladinu však pokrývají listy stulíku žlutého (Nuphar luteum).

Mezi listy stulíku se bude ladně proplétat lyska černá(Fulica atra). Ostatní příslušníky ptačí říše spíše uslyšíte než uvidíte – pěnici slavíkovou (Sylvia borin), pěnici hnědokřídlou (Sylvia communis) nebo motáka pochopa (Circus aeruginosus), při troše štěstí i ťuhýka obecného (Lanius collurio) nebo vzácnější žluvu hajní (Oriolus oriolus). A občas sem zalétne také moudivláček lužní (Remiz pendulinus).

Na jaře se spěchají do tůně rozmnožit ropuchy obecné (Bufo bufo) a skokani štíhlí (Rana dalmatina). Ve stejné době v ní objevíte i čolka obecného (Lissotriton vulgaris) a za soumraku se pak pozorným a tichým návštěvníkům podaří zahlédnout blatnici skvrnitou (Pelobates fuscus). Ve vodních tůních v okolí žije i kriticky ohrožený a největší ze skokanů – skokan skřehotavý (Pelophylax ridibundus).

Co ale zřejmě objeví jen znalci a vytrvalci, jsou skryté domovy dvou ohrožených druhů pavouků. První z nich, skákavka rákosní (Marpissa radiata), si buduje nápadný úkryt splétáním suchých lat rákosu. Druhým je učiněný potápěč vodouch stříbřitý (Argyroneta aquatica).

Pro všechnu tu krásu vítejte u nás!

---

Zajímavost:

Vodouch stříbřitý (Argyroneta aquatica) žije jako jediný pavouk na světě pod vodou. Mezi rostlinami si vytvoří pavučinovou stříšku. Pod ní si nosí vzduchové bubliny tak dlouho, až se stříška vyklene jako zvon a může v ní bydlet. Když vzduch pravidelně doplňuje, vydrží mu obydlí týdny i měsíce.