Jiří Ignác Linek (1725 - 1791)

• Životní osudy

Jeho otec, Jiří Linek starší, městský radní, písař a od r. 1743 kantor, měl sedm dětí, z nichž Jiří Ignác se mu narodil jako čtvrtý 21. ledna 1725. V matrice je jeho příjmení sice zapsáno jako Linka, tak jako se psával jeho otec, ale on sám se podepisoval na hudebninách Linek a pod tímto jménem je i nyní vždy uváděn. Linkův první životopis napsal jeho žák a nástupce ve škole - učitel Jan Fibiger. Kromě životopisných dat je v něm zaznamenáno, že se učil základním hudebním znalostem v Mladé Boleslavi u varhaníka Červinky, potom v Praze u slavného tehdejšího českého skladatele a varhaníka Segera a nakonec v Sobotce u kantora Josefa Svobody. V r. 1747 byl na svoji žádost ustanoven hrabětem Fr. Arnoštem z Valdštejna dne 11.září kantorem v Bakově. Zároveň se stal ředitelem kůru farního kostela sv. Bartoloměje. Podle Fibigera byl Linak znamenitým varhaníkem a skladatelem, jenž dobře vyučil mnohé své žáky hudbě. Z jiných pramenů se dovídáme, že v létech 1735-36 navštěvoval piaristickou kolej v Kosmonosích, kde byl jeho spolužákem slavný český skladatel Jiří Benda.

• Působení v Bakově

Od r. 1759 zastával Linek tehdy velmi významnou funkci prvního staršího literátského kůru. V této hodnosti musil nejen vyřizovat všechny správní a hospodářské věci kůru, ale sestavoval i jeho repertoir. To mu umožnilo provozování vlastních skladeb, což je ovšem pro skladatele věc velmi důležitá. O Linkových rodinných poměrech nevíme mnoho. Z poznámky na rubu žádosti o kantorské místo se dovídáme, že po nastoupení kantorského místa v r. 1747 se oženil s Terezií Čapkovou z Jičína. Narodilo se jim pět dětí, z nichž jedno asi brzy zemřelo. Hmotné poměry Linkovy rodiny byly velmi stísněné, takže se musil i zadlužit. Přesto, že tak jako většina tehdejších našich venkovských kantorů musel vedle dřiny ve škole i sedlačit, a přesto, že byl úspěšným skladatelem a učitelem hudby, musel se doprošovat ke konci svého života na obci Bakovu vyplácení části koled, aby zahnal nejhorší nouzi. Jeho bídu dokazuje i těžká tuberkulosa, které podlehl 30. prosince 1791. Jeho hrob není znám. V kratičké době po něm zemřela i jeho manželka Terezie. Po smrti Linkově spláceli pozůstalí do r. 1800 dluh, který čítal 30 zl. 88 kr.

• Skladatelská činnost

O skladatelské činnosti J. I. Linka si můžeme utvořit poměrně dobrou představu. Zachoval se nám totiž velký počet jeho skladeb, hlavně v opisech. Část jich je uložena v Bakově, velký počet v hudebním oddělení Národního musea v Praze, značná část v Brně, dále v Turnově, Sloupu, Rožňavě, Trnavě a dokonce i ve Vratislavi. Mnoho rukopisů i opisů je také ve vlastnictví soukromníků. Linkovy skladby byly velmi oblíbené a často provozované, což dokazuje skutečnost, že jejich opisy pocházejí z nejrůznějších konců republiky: z Rovenska, Rožďalovic, Dobrovice, Světlé pod Ještědem, Českých Budějovic, Zlaté Koruny, Dačic. Linek psal i světské skladby, např. pastorální symfonie, koncerty pro cembalo, avšak většina jeho skladeb patří do oboru hudby církevní, jak bylo nutné u venkovského kantora, jehož hlavní povinností bylo provozování dobré chrámové hudby. V Horčičkově "Seznamu", který naprosto nevyčerpává všechny Linkovy skladby je zaznamenáno 41 Linkových mší, 9 requiem, 27 offertorií, 76 litanií, asi 30 pastorel a 30 jiných různých skladeb.

• Slavnostní odhalení pomníku 25.10.2005

Slavnost odhalení pomníku hudebnímu skladateli, regenschorimu a kantorovi, bakovskému rodáku Jiřímu Ignáci Linkovi byla důstojným holdem člověku, jenž zanechal v dějinách města a širšího okolí zřetelnou stopu. J. I. Linek /často uváděn i jako Linka/ žil v Bakově nad Jizerou v letech 1725 až l79l, byl duší místního hudebního dění, komponoval a v místní škole vyučoval mládež. Většina jeho skladeb náleží do chrámové hudby a tak bylo zcela logické, že slavnost začala v kostele sv. Bartoloměje ukázkou z Linkova varhanního koncertu v podání Zdeňky Nečesané a Linkových intrád v podání trubačského EB Tria Jana Kobielusze. Poté účastníci slavnosti přešli k nedalekému parčíku, kde byl po projevu pana starosty Jiřího Hiekeho pomník odhalen. Je dílem ak. sochaře Oty Pospíchala z Prahy, jehož dílo není v našem kraji neznámé. Fyzickou podobu J. I. Linka neznáme. Není dokonce ani známo místo jeho posledního odpočinku v Brakově, o to bylo umělecké ztvárnění pomníku složitější. Šťastným nápadem bylo také pozvání PHDr. Evy Mikanové, která patří nesporně k největším znalkyním Linkova života a díla. Věnovala se mu již při sepisování své diplomní práce na Filozoficko - historické fakultě Karlovy univerzity v roce 1958 a pak ještě řadu let jako pracovnice ústavu pro hudební vědu ČSAV v Praze. Její zasvěcený výklad o významném bakovském rodáku vyslechli početní posluchači se značným zájmem. Škoda však, že na místě nebylo připraveno funkční reprodukční zařízení, takže účastníci slavnosti stojící v zadních řadách její slova slyšeli málo nebo vůbec ne. Účast byla totiž nad očekávání vysoká a přijela i řada hostí z blízkého okolí.
Linek prožil svůj život tak, jak bylo u kantorů obvyklé - jeho výdělky stěží stačily na obživu, často se musel prosebnými suplikami domáhat vyplacení svých požitků, v roce 1774 při velkém požáru vyhořel i dům, v němž s rodinou žil. Zadlužený Linek prožil závěr svého života na výměnku a když 30. prosince 1791 na tuberkulózu zemřel, zanechal po sobě dluh, který příštích devět let jeho pozůstalí spláceli.
Představitel tzv. kantorské hudby v bakovském podání je jedním z mnoha důkazů duchovní vyspělosti naší země v l8. století nejen z hlediska provozování hudby v kulturních centrech či na pódiích šlechtických zámků, ale i ve venkovském prostředí četných měst a městeček, v nichž se stala chrámová hudba v podání místních kantorů, řemeslníků, zpěváků a muzikantů různých profesí součástí života obyvatel a bez níž se neobešla žádná významnější společenská událost té doby. Rozsah Linkova působení přirozeně nedosáhl takového věhlasu jako např. Mozart, Stamic, Myslivečeke či Brixi, byl limitován objektivními důvody, nejen lokální omezeností prostředí, v němž žil. Krátké teoretické vzdělávání v kosmonoské piaristické koleji či u svých starších kolegů -hudebníků mu sice poskytly dobré základy a podmínky pro další odborný růst neměl pak prakticky žádné. V této souvislosti se nutně vkrádá myšlenka, jaký by byl osud Linka a celých generací vzešlých z našeho porobeného národa, kdyby tito talentovaní lidé měli možnost chodit do vyšších škol, cstovat za poznáním a rozvíjet své dovednosti. Podařilo se to sice některým v cizině i doma - Linkovi však osud nepřál a tak jeho život zůstal naplněn usilovným bojem o chléb pro sebe a svou početnou rodinu, i hudební působení k němu přispívalo.
Památník Jiřímu Ignáci Linkovi měl možná stát na bakovském náměstí již dávno. Přesto uznání a dík náleží všem iniciátorům této myšlenky a hlavně městu Bakov nad Jizerou za to, že v roce 280. výročí narození byl Linkův pomník slavnostnětně odhalen. Vzdát hold a úctu významným osobnostem jakýmkoliv způsobem - na to není nikdy pozdě.
PhDr. Karel Herčík