Julius Arne (1910 - 1995)
Spisovatel Julius Arne, vlastním jménem Gustav Dlouhý, se narodil 27. března 1950 v Kosmonosích a zemřel v Bakově 21. listopadu 1995. Do Bakova se přistěhoval z Debře v roce 1939, bydlel v hostinci na náměstí (U Věnce), později v domě č. 61, též na náměstí, naposledy v ulici 5. května. Vyučil se mechanikem ve Škodovce, kde po celý život pracoval.
Psal básně reflexivní lyriky pod vlivem Karla Sellnera. Přispíval od r. 1934 do Boleslavanu, Rodného kraje a Boleslavských listů.
Alois Havel (1901 - ?)
Havel se narodil 4. 1. 1901 v Podhradí u Jičína. Byl bakovským učitelem, místním historikem dělnického hnutí, básník a prozaik
sbírky: Jitrocel (1937), Studnice s okovem (1941), Švadlenka (1948)
romány: Stezka (1942), Očista Václava Holána (1948)
povídka: Borisek (1968)
historické: Dějiny dělnického hnutí na Bakovsku (v rukopise), Události v roce 1945 na Mnichovohradišťsku aj.
František Horčička (1894 - ?)
Spisovatel známý pod pseudonymem Havíř se narodil v Bakově n. Jiz. dne 16. června 1894 jako syn prostého řemeslníka. V Jizerní ulici a Pod Zemanova vyrůstal z dětských šatů. Ve škole dobře prospíval. Otec ho tedy na radu učitelů "dal na studie". František navštěvoval reálku v Mladé Boleslavi. Docházel do ní denně pěšky, opakoval si přitom dané úlohy, snoval plány do budoucnosti, která před ním ležela svůdná a slibující. Po maturitě přišla ovšem léta starostí. Horčička nalezl zaměstnání v šekovém úřadě v Praze a poznal zaprášený život kancelářského zřízence a dosahuje lepšího postavení. Kolik však je těch lidí, kteří usilovali o kousek štěstí, ale ve skutečnosti zabředali do klopotných starostí o skývu vezdejšího chleba - na pohled "páni", doopravdy skoro žebráci.
- Román „Kolotoč v plamenech"
Celý kaleidoskop takových osob a osobiček zachycuje Fr. Horčička ve svých knihách. Prvou z nich je románek "Kolotoč v plamenech", vyd. r. 1926 pod pseudonymem Hanuš Lovotín. Osud Jana Kříže je tragický příběh věčně zadluženého, hladového kancelářského dříče, pocházejícího z kraje od Turnova. Ve stálém shonu za korunou, aby opatřil nejnutnější pro ženu a dítě, nachází Jan ještě po nocích tolik síly, že píše literární dílo, k němuž se pne celou duší. Ani po této stránce však nenachází porozumění, aspoň ne tolik, kolik by ho udrželo při životě. V zoufalství volí dobrovolnou smrt - ve chvílích, kdy se mu zdálo, že se vše obrací k lepšímu.
- Román „Nepozdravil u vrbiček"
Podobný námět, ne však tragický, zpracovává Horčička v románu "Nepozdravil u vrbiček". (Pseudonym František Havíř, vyd. 1942 Kvádr, Praha.) V mraveništi pražské Arcibanky se hemží plno postav s rozrůzněnými charaktery, velmi dobře odpozorovanými. Běží do jisté míry o dílo autobiografické, spíše humorné, prozářené velkou životní zkušeností, která člověku umožňuje, aby se ohlédl zpět s jistou dávkou ironie a satirického šlehu nezapomínaje však přitom na vřelý, zdravý vztah k lidem. Hlavním hrdinou příběhu je Vincík Platenka, revident, zvaný také kolega Nezdárek nebo doktor Pumpa. Člověk, jemuž kolegové sem tam provedou nějakou tu lotrovinu pro svou zábavu, smolař, neplata věčně zadlužený až po uši, uhoněný starostmi o rodinu a o to, kde by koho ještě "pumpnul" (někdy na lichvářské splátky), než dostane plat nebo renumeraci, při tom všem však člověk, jehož znalosti a schopnosti potřebuje kdekdo. Platenka (podobně jako Kříž z prvého románu) také literárně tvoří a dosahuje uměleckého úspěchu ve chvíli, kdy to už ani nečekal. Ano, smolař, ale veskrze sympatický, dobrý i bodrý, někdy až skoro šibeničně vtipný. Co nás pak, jako čtenáře "Bakovska", zajímá, je skutečnost, že ten Vincek Platenka je krajan, ba rodák. Narodil se a prožil nejhezčí mladá léta v Chudoplesích. Poznáváme hned, že je tou obcí myšlen Bakov, kde se rodiče Vinckovi usadili a starali se o četnou rodinu; Bakov, odkud bratr Pepek utekl do světa, aby se po létech vrátil s kapsou plnou peněz a pomohl kdekomu, než se s prázdnou zase do ciziny obrátí. O všelijakých takových příbězích dovedla vyprávět stará Kunka. Čteme: "Kunka chodila k Platenkovům ráda, protože mívali ve světnici teplo jako v lázni. A také to u nich ode dveří na nohy netáhlo. Když Platenková hodila do železných kamínek několik smolných pařízků, mohl oheň bubínek zrovna rozházet. Kunka, sedíc na lavici u kamen, s brýlemi vejpůl puklými a všelijakou režnou nití sdrátovanými na nose zahnutém k bezzubým dásním, obšívala rákosem dřevěné kopyto položené na klíně starými koleny pevně sevřeném. Večer co večer musela ušít pár rákosových bačkor, aby nezašla hlady. Stačil jí ten její denní výdělek právě tak na lot kafe, kousíček cukru a půlku chleba. Vincek Platenků byl tenkrát ještě ve škole. Měl z Boleslavě domů dobré dvě hodiny cesty. Pepek seděl celý večer v koutě pod oknem a ani nedutal." No a tehdy právě utekl, když měl jít k Faltýnovům pro chleba. "I třeba je u tety na Budách nebo na Koperníku..." těšily ženské Platenkovou, ale ani tam nebylo po klukovi památky." Největší nadějí Platenkových zůstal Vincek. Ležel stále v knihách, měl nadání. To ukázal několikrát: jako malý žáček při kladení základního kamene pro novou školu, kdy skvěle recitoval, potom na Radnici, ve které Ochotnický spolek oslavoval padesát let svého trvání. Vincek přednášel (to už byl v kvintě) dlouhou báseň K. V. Raise o Tylovi. O Platenkovic studentu se mluvilo široko daleko právě tak jako o tom krásném večeru. A třetí obrázek? (Vincek měl už 2 roky university za sebou.) Zase byla v Chudoplesích nějaká sláva. "Celé městečko bylo ozdobeno chvojím a prapory. Ryneček byl pokropen a umeten a voněl růžemi ze zahrádky od sv. Trojice jako sváteční stůl." - Tenkrát šel syna poslechnout i Platenka, nejen jeho žena. Vincík řečnil a celý zástup jako by ani nedýchal. Starosta města, povoláním doktor, blahopřál starému Platenkovi a kdekdo prorokoval, že ten hoch to daleko přivede. "A přived°... Dnes je Vincenc Platenka bezvýznamným úředníčkem Arcibanky a topí se až po krk v dluzích..." Přitom Vincek neklesá, vždycky se zase vzepne a tak lacino se nevzdává, až se přece jenom, tak trochu zásahem "deus ex machina", jeho zoufalá situace nečekaně vyřeší k dobrému.
Zcela jiné téma z holičského pro středí volil Fr. Havíř pro své črty "Dohola-prosím?" (vyd. 1946 v Praze). Jsou určeny pro chvíle bezstarostné pohody. Fr. Horčička byl ve dvacátých, snad ještě i ve třicátých létech činný také jako novinář a v té době napsal desítky fejetonů do různých časopisů. Vytvořil několik divadelních a rozhlasových her. Některé byly provozovány v Intimním divadle nebo Na slupi. U nás jsme se zájmem poslouchali jeho rozhlasovou hru "Kosí píseň" s námětem ze života výrobců rákosového zboží. Spisovatel vytvořil i filmové náměty (jeden odměněn cenou), z nichž "Zvony z rákosu" byly opravdu také zfilmovány a těšily se značné pozornosti.
Jaroslav Kronbauer (1864 - 1915)
Rudolf Jaroslav Kronbauer se narodil v Lichocevsi 17. června 1864. Studoval na gymnasiu v Mladé Boleslavi a později na universitě v Praze práva. Vynikl jako novinář a velmi plodný spisovatel románů, povídek, reportáží i vzpomínek. Psal také pro mládež, pro niž spolu s V. Štechem redigoval např. časopis "Noviny mládeže". Znal velmi dobře život pražské bohémy i společenské spodiny, mnohá díla však věnoval českému venkovu. V některých jeho pracích nalézáme vylíčen život v Ml. Boleslavi nebo v Bakově n. Jizerou. Sem zajížděl velmi rád na prázdniny, jež trávil se svou rodinou ve starém domě na náměstí. Říkalo se mu dlouho "kronbauerovna". Mnozí lidé se na něho a jeho dcery pamatují. Zejména na herečku Jarmilu Kronbauerovou, zasloužilou umělkyni (narozen 1893.) R. J. Kronbauer zemřel r. 1915.
- Prozaická a kritická díla
Ze spisů R. J. Kronbauera uvádíme: Z posledních stanic (Kosmonosy), Z pražských katakomb, Ze života naší bohémy, V nevolnictví vděčnosti, Síla hroudy, Řina aj. Ze života uměleckého čerpají především jeho Vzpomínky. Ve II. díle těchto Vzpomínek (vyd. r. 1906) je velmi zajímavá studie nazvaná "O zapadlém českém literátu a je- ho pamětech". - Je věnována Tomáši H i n d l o v i, listovnímu správci na panství Mnichovohradišťském, který napsal nejenom známou a velmi cennou monografii "Děje panství hradišťského", ale i "Kroniku" let 1845 - 1948. Mimo to řadu literárních prací, hlavně satirických a vlasteneckých básní. - Kronbauer píše: "...tolik je jisto, že Tomáš Hindl byl mužem vynikajícím, neobyčejně vzdělaným, pozorovatelem pronikavým a vlastencem pravým a ryzím. Je slušno a spravedlivo prozatím na jeho jméno a činnost upozorniti, aby tak docela a nezaslouženě neupadl v zapomenutí". V povídkách Kronbauerových ožívá mnohdy i starý Bakov, jeho hlučné výroční trhy (jarmarky), různé postavy a postavičky (figurky) i kraj samotný.
Nejsilněji se tvář Bakovska odráží v jeho románech Síla hroudy (Páterov), V nevolnictví vděčnosti (dvůr u Jizery) a v Ř i n ě. Ta byla v r. 1900 otištěna ve Zlaté Praze. Je to životní příběh Kateřiny Sezimové, dcery nájemce dvora Alexandrova mezi Mladou Boleslaví a Bakovem. Neubráníme se dojmu, že tu běží o Studénku. (Popis ovčína, ratejny, poloha zeměpisná atp.) Řina se vrátila z pensionátu čistá a nezkažená, raduje se z krás přírody, váží si prostých lidí (lesník, šafářka, starý Veruňák ap.). Jezdí sem však z města (Ml. Boleslav) hýřivý, marnotratný "baron" Poldi (Leopold svob. pán z Tužebníka), zaměstnaný v městské spořitelně, kde se poté objeví jeho zpronevěra, vzrušující celý kraj. (Vylíčeno asi pod dojmem defraudace v Bakově r. 1891.) Je pochopitelné, že mlsný hejsek brousí si zuby na líbeznou Řinu a nadbíhá jí, kde se jenom dá. Setkává se s ní také na zemědělské a obchodní výstavě v městě, jímž probíhá Jizera (Ml. Boleslav). Řina mu nadšenými slovy líčí svůj dojem: "Hezounké a jako cukrové věci viděla jsem ve zboží p l e t e n é m a dokonale jsem si prohlédla bakovské výrobky ze žlutavého rákosu. To mne obzvláště zajímalo, protože mi naše šafářka o bakovských pletařích mnoho vyprávěla. Považte, že bakovské rákosové čepice a přílbice dovážejí se do Súdánu a do Egypta, kde jsou mezi vojskem velmi oblíbeny. To se bude šafářka divit, až jí řeknu, co vystavoval Ševčík, co Koloc, Horčička a Oplt." (Spisovatel má na mysli pravděpodobně zemskou jubil. výstavu v Praze, kde r. 1891 mimo Fr. Oplta vystavovali Fr. a Jos. Havlíčkové, V. Horčička, A. Koloc. Severočeská výstava v Ml. Boleslavi se konala až r. 1912, tedy 12 roků poté, kdy Kronbauer svou Řinu sepsal. Toho r. 1912 vystavoval v Ml. Boleslavi ck. stát. plet. kurs, fir- ma Strnad, Kulštrunk a bakovští košikáři.) V Sezimově rodině žije také stařenka. Představuje typ moudré venkovské ženy. Když propukne aféra s "Poldim" a Řinina matka je nešťastná z prohrané "partije", domlouvá jí stařenka: "Pozlátko snadno oklame a ošálí - baron nebaron - to je vedlejší, hlavní věc je jaký je to člověk." Řina prožívá silný otřes, když si uvědomí, jak její pověsti ublížil vypočítavý, bezcharakterní měšťák. Uklidňuje ji jenom příroda a setkání s dobrými lidmi. Dojemně na ni působí i prostá dívčí píseň: "Dám já sobě do Bakova košík plíst, košík plíst, abych mohla za vojákem buchty nýst, buchty nýst." Ta píseň ji provází až do Prahy, kam se uchýlila se svou babičkou. Tady nachází opravdové poznání a kus lidského štěstí.
R. J. Kronbauer všímal si podrobně bakovského života a především výroby rákosového zboží, výdělečné práce dětí. V časopise "Noviny mládeže" r. II. číslo 14. ze dne 9. března 1906 uveřejnil svůj článek "Padesátky z orobince." Uvádí zde mimo jiné: "Jenom v Bakově samém zaměstnává se pletením padesátek asi půl tisíce dětí. Představme si život těchto dětí. Je to pravá robota těch nejmenších, o které nikdo na světě nemá potuchy." V povídce "Dobrodružství v tajné chodbě hradu Trosky" vrací se k době svého mládí, které jako student trávil v našem kraji, v němž našel hluboké zalíbení.
Jaroslav Podobský (1895 - 1962)
Básník, jenž miloval záření samoty...
Jaroslav Podobský se narodil 22. dubna 1895 v Rovensku pod Troskami. Učitelský ústav absolvoval v nedalekém Jičíně v létech 1910 - 1914. Jičínský ústav byl v té době proslulým školským zařízením, na němž působil spisovatel Šír a vzdělání v něm získali spisovatelé Rais, Křelina, budoucí bakovští učitelé Alois Havel a Josef Černý a další známé osobnosti. První své učitelské místo přijal v Mnichově Hradišti. Avšak 15.prosince narukoval k 94. pěšímu pluku, který byl zařazen na italskou frontu. V červnu 1918 byl Podobský zajat a posléze vstoupil do 35. pěšího pluku čs. legií v Itálii. Z vojenské služby se vrátil na počátku srpna 1919. V příštím školním roce učí na obecné škole v Bakově, odkud byl přeložen po dvou létech do Šumburku. Do Bakova se opět vrátil v roce 1923. Jako odborný učitel působil na zdejší měšťanské škole chlapecké až do roku 1936, kdy byl na svou žádost v rámci redislokace přeložen na měšťanskou školu do svého rodiště. Za války byl jako bývalý legionář dán do výslužby. Po osvobození se opět k učitelství vrátil. Zemřel 28. září 1962 ve svém rodišti, v milovaném kraji pod Troskami.
Alois Havel ve svém nekrologu v "Bakovsku" r. 1962 výstižně vyjádřil charakterové rysy Jaroslava Podobského: "Miloval učitelské povolání, přírodu, tichá oblaka i neklidnou Jizeru, měl rád lidi." Podobský byl člověk jemný, citlivý, s vnímavým pohledem přijímal krásy svého domova. Po celý svůj život nosil v srdci jímavé vize svého rodného kraje mezi Kozákovem a Troskami. Hloubka rodových tradic, sahajících až do 17. století, schopnost přijímat historii romantickými představami i osobní nostalgií a zvláště stylistická obratnost jej přivádějí k reflexní lyrice. Tématem jeho básní nemůže být nic jiného než Český ráj, zvláště Rovensko a jeho okolí, kam se rád z bakovského prostředí vracel. Bakovští si pamatují, jak pan učitel Podobský, který slynul mezi svými žáky i jejich rodiči svou laskavostí, velice často se vydával na své oblíbené procházky k Dolánkám či ke Zvířeticím, aby odtud, z kopců nad Bakovem, shlížel ke Troskám, k Turnovu a Kozákovu.
Tomuto kraji proto věnoval i svou první básnickou sbírku Z Českého ráje, kterou vydal v roce 1933. Básně Kozákov, Tatobitská lípa, Rovensko, Trosky, Tábor, Kost, Hrubá Skála, Mužský jednoznačně dokumentují památná místa tohoto kraje. Do sbírky jsou zařazeny i dvě básně z okolí bakovského: Zvířetice a Klokočka, vypovídající o hlubokých niterných básníkových úvahách v asociacích: minulost - dávná tradice - pomíjivost - posvátnost lesa - ticho - klid v duši - velikost života. V témže roce vydává další svou sbírku Květy a oblaka s podtitulem Verše z let 1932 - 1933. Obsahuje básně přírodní lyriky a tu a tam i konfrontační vzpomínku na válečnou Itálii (Vlčí máky). V Bakově vznikly ještě další básně, které postupně vydal ve sbírkách Pod rodným nebem, Stromy nad řekou, zatímco pobyt v rodném Rovensku jej inspiroval ke sbírkám Domov můj, Nezvěstný čas, Básně na Trosky a k dosud nevydané sbírce Sonety o houbách.
Jaroslav Podobský měl neobyčejné jazykové nadání. Ovládal celkem šest evropských jazyků, z nichž zvláště plynule hovořil německy, italsky a francouzsky. Jeho snaha po rozšíření pomocného světového jazyka jej vedla ke studiu umělých jazyků, esperanto a ido. Nabyl však po létech dojmu, že oba umělé jazyky nejsou schopny splnit komunikativní funkci pro své mluvnické i lexikální nedostatky. Už za svého bakovského působení se Podobský začal zajímat o další umělý mezinárodní jazyk occidental, který vytvořil prof. E. de Wahl na podkladě úplné přirozenosti. Bakovský učitel Podobský se na počátku 30. let stal předním činovníkem českých occidentalistů a redaktorem jejich časopisu, do něhož přispívá svými články. (Na výstavě jsme mohli spatřit dopis Karla Čapka, adresovaný Podobskému do Bakova, v němž dává autor souhlas k přeložení jedné své povídky do occidentálu.) Jaroslav Podobský našel svým zanícením k tomuto jazyku ohlas i u amerických occidentalistů, jak o tom svědčí vzájemná korespondence.
Nezměrné úsilí věnoval Podobský historickému bádání rodného města, Trosek a otcova rodiště Tatobit. Nebylo to úsilí nikterak plané, jak o tom svědčí jeho knihy Stručné dějiny města Rovenska pod Troskami (1946), Hrad Trosky v dějinách, pověstech a literatuře (1948), Dějiny hradu Trosky, Rovenské zvony (1958), Dějiny Rovenska pod Troskami a okolí (1971) - I. díl (rozšířené a podrobněji rozpracované vydání původních stručných dějin), Dějiny Tatobit a okolních vsí (1985). Kratšími statěmi a drobnými články přispíval po celá desetiletí do regionálního tisku, jako byly Pojizerské listy, Radostná studánka, Beseda, Stráž severu, Cesta míru, Setba, později Rozvoj a další noviny.
Z oblasti umělecké prózy mu byla blízká pohádka i povídková tvorba. Z vydaných si připomeňme především Prstýnek se smaragdem, O skalním jezeru, O kouzelném amatystu, Poklad na Troskách, V záři pyropů, Strážný oheň. Některé jeho prózy nebyly dosud otištěny a čekají na své vydání, jako Strom života, Hlas zvonů, Duch Valdštejnův a další práce. K Bakovsku se autor vrátil i za svého pobytu v Rovensku. V roce 1938 k dvacátému výročí popravy italského legionáře Aloise Štorcha z Nové Vsi vydal působivou brožurku o Štorchově pobytu na italské frontě pod názvem Alois Štorch, mučedník italských legií.
Vzpomínkový večer na Jaroslava Podobského v páteční podvečer 23. června t. r. měl svou působivou kulisu v téměř zaplněné přednáškové síni MVK. Účastníci vyslechli literární pásmo o životě a díle Jaroslava Podobského, které předvedli členové místního ochotnického spolku Tyl pí L. Brodská, J. Vrabec a M. Vrabcová. Vyvrcholením programu byl poutavý a zanícený projev pí Blanky Podobské, neteře Jaroslava Podobského. Je škoda, že instalovanou výstavu ze života a díla oblíbeného bakovského učitele zhlédlo jen několik desítek dospělých diváků.
Milan Šída (1926 - 1991)
Narodil se v Praze v r. 1926 a zemřel v Novém Boru v r. 1991. V Bakově se natrvalo usadil v r. 1949, kdy se zde oženil s Jiřinou Tichou až do svého odchodu v r. 1973 bydlel v Boleslavské ulici v témže roce se odstěhoval do N. Boru působil jako úředník v místním Okresním průmyslovém podniku Bakov vystudoval gymnázium v Praze, studium teologické fakulty nedokončil.
psal literární pásma, básně reflexivní lyriky a divadelní hry, které byly s úspěchem hrány v Bakově, jmenujme „Hrozivá léta" (1951) či „Pro lásku k Janovi" (1956)
Hašlar Zájezdský
Hašlar Zájezdský je autorem lidových her z Bakovska.
Klokočka, Malobělský mlýn.
Lidmila Žofková (1893 - ?)
Narodila se 14. března. 1893 v Paceřicích; Byla učitelkou, ředitelkou pokusné školy pro výuku dle tzv. Daltonského plánu, zemská inspektorka, autorka učebnic jazyka českého.
Žofková-Tožička: Učebnice jazyka českého pro školy měšťanské, díl I., II., III. a IV. Žofková-Medonos-Tožička: Pravopis na středním a vyšším stupni národní školy Medonos-Tožička-Žofková-Haller, Jazyk vyučovací na obecné škole, I., II., III. a IV. díl, Jazyk vyučovací na malotřídní škole obecné I. - IV. díl Devatero - přehledné mluvnické texty (samostatně)
Devatero - přehledné mluvnické texty (ve slovenštině) Zkoušky rychlosti a porozumění čtenému od 2. do 9. postupného ročníku Dále psala odborné články v časopisech Školské reformy, Škola našeho venkova, Tvořivá škola, Naše škola, Pedagogický věstník, Časopis pro občanskou nauku a výchovu, Česká dívka aj.
