Jan Hájek (1745 - ?)
Jana Hájka můžeme považovat za prvního a velmi dovedného representanta bakovských umělců v 18. století můžeme považovati sochaře a řezbáře. Že se skutečně narodil v Bakově a nikoliv jak se někdy uvádělo v Mnichově Hradišti či Podhrádí, dokazoval zápis vložený do hlavice cechovního praporu bakovských řezníků, o němž se zmiňuje ještě v roce 1930 prof. Šimák v Soupise památek. Bydlil v Bakově, přechodně v Podhrádí a nakonec v Mnichově Hradišti. Není známo, kde se svému umění vyučil, není však vyloučen a jest pravděpodobný jeho styk s věkově starším Jelínkem.
V počátcích své tvorby věnoval se více řezbářství, teprve později převládá u něho tvorba v kameni. Již jako mladý řezbář ozdobil svými pracemi oltáře, případně kazatelny, křtitelnice a jiná kostelní zařízení v okolí Liberce. Jeho řezby nalézáme v kostelích v Hrádku n. N., Dolní Poustevně u Rumburka, Mníšku, Chrastavě, Jeřmanicích, Václavicích a Hejnicích. Též liberecký hřbitovní kostel sv. Kříže a zámecké barokní křídlo vystavené v létech 1773 až 1776, mají od Hájka nejednu výzdobu ve dřevě i v kameni.
Se skupinou jeho náhrobních prací shledáváme se na starém hřbitově u děkanského chrámu v Mnichově Hradišti. Zde vyniká od něho výborně koncipovaný barokní náhrobek Františky z Ehrenbergu. Z pískovce tesaný téměř 5 m vysoký komolý jehlan ukončený na vrcholu kulatou vázou, zdoben jest na čelní straně kartušemi a postavami andílků. Dílo jest sochařovým jménem označeno s uvedením r. 1790. Hájek jest nepochybně autorem i druhého, do jehlance vyvedeného náhrobku panského fořtmistra Jana Jiř. Rolla, a odborníci připisují mu i vytvoření náhrobku Vinc. Valdštýna s postavou plačící ženy v životní velikosti ze žuly tesanou (1797). Obě tyto, na témže hřbitově umístěné práce, Hájkem označeny nejsou.
Josef Jelínek (1868 - 1776)
- Řezbářská a sochařská tvorba pro Bakov
Řadu cizích umělců pro Bakov pracujících zahajuje kosmonoský sochař a řezbář Josef Jelínek. Pro naše město vytvořil oblakový sloup sv. Trojice (1727 - 1729) a vyřezal umělecky hodnotný oltář a krucifix ve hřbitovním kostele sv. Barbory. Vyzdobil sochami sv. Václava a Floriána při hlavním oltáři i postranní branky (1733), jak usuzují odborníci. Tito připisují Jelínkovi i velmi pěkné vypracování barokní sochy svatojanské (1731) nyní mezi starou školou a farou, která stávala kdysi při boleslavské silnici v místech dnešní Sokolovny v době, kdy za tratí nebylo ještě, kromě strážního domku, žádného stavení. Podle způsobu provedení i volby materiálu lze témuž sochaři přisouditi i sošku sv. Floriána, umístěnou původně ve štítu staré usedlosti čp. 154, nyní v zahradě p. Josefa Riedla.
Otakar Livora (1914 - 1997)
Do současné doby a doby nejblíže předchozí zapadá činnost dvou učitelů malířů, a to Jaroslava Müllera a Otakara Livory, pocházejícího z Doubravy. Oba jmenovaní za své působnosti v našem městě vytěžili zde četné krajinové náměty provedené olejem i akvarelem. Kromě toho malovali s oblibou zátiší a obrazy květin. Müller kreslí též hodně uhlem i křídou, Livora kromě olejomaleb se věnuje i akvarelu. Jejich práce jsou umístěny v četných domácnostech v Bakově n. Jiz. i okolí, a zdobí také školní síně. Müllerovy krajiny s Bezdězem v Bělé, Livorovy v Bakově s motivy z bakovského okolí. Oba výtvarníci byli členy Jednoty učitelů malířů a vystavovali své práce na výstavách v Bakově i v libereckém kraji. Müller vystavoval na celostátní výstavě lidové umělecké tvořivosti v Brně (1958) a v krajské soutěži LUT získal třetí cenu za uhlokresbu "Rybní důl". Otakar Livora, který získal základy svého umění od svého strýce malíře Rud. Livory, vypracoval též některé diplomy a umělecké adresy (pěveckému spolku Slavoj, Místnímu vlastivědnému kroužku v Bakově atd.).
Rudolf Livora (1884 - 1958)
Bakovský rodák, malíř a grafik Rudolf Livora má dodnes mnoho osobních přátel a pamětníků jeho činnosti v našem městě i okolí. Vystudoval v létech 1901 až 1907 pražskou uměleckou průmyslovku, kam jej doporučoval jeho všestranný talent, a byl žákem vynikajících profesorů Preislera a Lišky. Působil nejprve jako asistent na zemské gobelinové škole ve Valašském Meziříčí, z kteréžto doby pocházejí jeho návrhy gobelínů tam provedené s různými náměty jako "Čtvero ročních počasí", "Vodník", "Krupař" a pod.
Později jako profesor na reálce v Hodoníně přispěl záslužně svými studiemi krojů a slováckých i slovenských lidových staveb k uchování národopisných pokladů Slovácka. Vydal sbírku kolorovaných linořezeb "Lid moravského Slovácka". V jeho činnosti převládá z počátku grafika, později se věnoval cele malbě od počátečních podobizen přes malbu figurální ke krajině a od akvarelu, pastelu a tempery k olejomalbě.
Z doby jeho hodonínského působení pocházejí jeho figurální malby Šohaj z Lužic, Děvče od Trnavy, Dřeváčkář. V krajinářství, kromě několika motivů z jižních Čech, převládají jeho pohledy z Pojizeří a bakovského okolí, namnoze i z Bakova samého. Jeho pastel ze zámeckého parku v Nových Benátkách patří dnes ministerstvu školství a kultury. Bakov uchovává mnoho jeho děl. V majetku spořitelny jest jeho rozměrný obraz "Pohled na Bakov od Jizery". Spořitelna i úřadovny MěÚ jsou zdobeny ještě dalšími jeho olejomalbami z Bakovska. Pamětní síň má jeho temperu "Starý špitál a hřbitovní brána", "Jizerní ulička" atd. Pro ochotnický spolek TYL namaloval na radnici oponu k jevišti. Velmi početná jest řada jeho prací grafických, v nichž převládají ornamentální výzdoby s lidovými slováckými motivy. Vytvořil velkou řadu Ex libris, ponejvíce linořezem, mezi jinými pro veřejnou knihovnu v Hodoníně, v Bakově pro známého učitele Karla Sellnera, jemuž vyzdobil i některé jeho knihy. Mnoho bylo též jeho návrhů na plakáty, hlavně plakátů výstavních, které byly odměněny četnými cenami doma i za hranicemi.
V době po prvé světové válce přispěl spolu s nadšencem Drem J. Veselým k obnově slávy českého loutkářství. Namaloval oponu a proscenium k loutkovému divadlu Alšovu. Založil sám loutkovou scénu v Hodoníně. K jeho originálním nápadům patří i divadlo maňáskové, k němuž hlavy z bramborů pro maňásky sám řezal a s nimiž dociloval mnoha veselých úspěchů.
V mládí provedl pro některé tehdejší novostavby v Bakově i sgrafita, z nichž zachovalo se sgrafito představující mythologickou alegorii obchodu s rákosovými výrobky na domě pana Mil. Kulštrunka v Bakově u zastávky. Obec Veselá má ve své návesní kapli jeho malířskou prvotinu, obraz sv. Petra a Pavla. Vystavoval své práce samostatně několikrát v Bakově (poprvé v r. 1905), v Mnichově Hradišti a mnohých městech v Čechách, na Moravě i na Slovensku.
Vyvrcholením byla jeho samostatná přehledná výstava v Mazáčově síni v Praze v květnu 1944, kde shromáždil svých 40 nejvýznamnějších prací. Naposled jsme viděli jeho práce na výstavě "Bakov a okolí v obrazech" v roce 1956 v našem městě. Svoje umělecké zkušenosti sděloval Livora záslužně i jiným na četných kursech a také soukromě. Jeho dvě děti jsou dnes známými výtvarníky.
Jaroslav Müller (1906)
Do současné doby a doby nejblíže předchozí zapadá činnost dvou učitelů malířů, a to Otakara Livory a Jaroslava Müllera, pocházejícího z Mladé Boleslavi. Oba jmenovaní za své působnosti v našem městě vytěžili zde četné krajinové náměty provedené olejem i akvarelem. Kromě toho malovali s oblibou zátiší a obrazy květin. Müller kreslí též hodně uhlem i křídou, Livora kromě olejomaleb se věnuje i akvarelu. Jejich práce jsou umístěny v četných domácnostech v Bakově n. Jiz. i okolí, a zdobí také školní síně. Müllerovy krajiny s Bezdězem v Bělé, Livorovy v Bakově s motivy z bakovského okolí. Oba výtvarníci byli členy Jednoty učitelů malířů a vystavovali své práce na výstavách v Bakově i v libereckém kraji. Müller vystavoval na celostátní výstavě lidové umělecké tvořivosti v Brně (1958) a v krajské soutěži LUT získal třetí cenu za uhlokresbu "Rybní důl". Otakar Livora, který získal základy svého umění od svého strýce malíře Rud. Livory, vypracoval též některé diplomy a umělecké adresy (pěveckému spolku Slavoj, Místnímu vlastivědnému kroužku v Bakově atd.).
František Slepička (1889 - ?)
Brzy po první světové válce nalezl Bakov opět jednoho svého grafika a malíře. Jest jim učitel a pozdější ředitel nár. školy František Slepička. Také jeho - rodáka ze Stěžova u Příbrami, přivedlo do Bakova povolání učitelské.
Láska k tvořivosti přiměla jej k studiu prací vynikajících českých grafiků a vtiskla mu, skromnému samoukovi, do ruky rydlo, jímž vytvořil řadu dřevo- i linorytů. Své práce pod vedením známého pražského grafika a nakladatele Jana Štence postupně zdokonaloval. Všechny jeho dřevoryty, ani ty drobné nevyjímaje, jsou pečlivě propracovány a vyvolají vždy dojem radostné dobré pohody. Slepička se záměrně vyhýbá velkým černým plochám, působícím na dřevorytu vždy truchlivě. V jeho pracích, ať kolorovaných, či prostých, převládají bakovské krajinové motivy, z nichž hřbitovní brána a zákoutí Klokočky se vyskytuje vícekrát. Nedal však zaháleti ani štětci a paletě. Jeho akvarel hřbitovní brány jest majetkem bakovského MěÚ, jeho další oleje a dřevoryty jsou roztroušeny v četných soukromých sbírkách a soukromém majetku v Bakově i dalekém okolí.
Slepička ilustroval Průchovu učebnici vlastivědy a některé jeho dřevoryty s motivy práce rolníkovy reprodukoval před lety časopis "Rodný kraj". Jeho barevný dřevoryt klokočského kostelíka vydán byl jako pohlednice farním úřadem v Bakově a podobným obrázkem okrášlil i prosincové číslo našeho "Bakovska" loňského roku. Nemůžeme opomenouti ani řadu jím vypracovaných diplomů pro bakovský Sokol, baráčníky a rybáře, ani jeho několikerou výzdobu sálu pro sokolské šibřinky. Vystavoval po první světové válce v Mnichově Hradišti a Ml. Boleslavi. Grafik Slepička přesto, že mu již let přibylo, tvoří dále, byť i rydlo zaměnil v poslední době za štětec. V době mezi oběma světovými válkami staví městská spořitelna svůj dům na náměstí v Bakově podle projektu v sever. Čechách známého architekta Frant. Jandy (nar. v Beronicích 1886), žáka prof. Kotěry. V blízkém okolí známe jeho vyzrálý projekt justičního paláce v Ml. Boleslavi. Tamtéž podle něho vybudována i severočeská výstava v roce 1912 a za projekt školy v Klášteře n. Jiz. obdržel též I. cenu.
