Pověsti místní

  • O původu Bakova nad Jizerou

Za dob, kdy ještě byli naši předkové v pohanství, nebývalo vesnic a měst v takové míře, jak je dnes nalézáme. Jen tu a tam stály chýžky chudých uhlířů, kteří v lese pálili dříví na dřevěné uhlí, to prodávali a tím zaopatřovali obživu. Tak se dělo i tam, kde nyní Bakov stojí...

V dávných dobách, neví se ani kdy, usadilo se tu několik uhlířů, jež pustý les mýtili a uhlí pálili. Když se obyvatelé několika chýšek zmnožili a ještě další se sem přistěhovali, přibývalo chaloupek, takže povstala vesnice.

Leč všichni obyvatelé její se nemohli uhlířstvím uživiti. Proto většina z nich počala obdělávati půdu, jiní se pak chopili řemesel... Tu si pak vystavěli chrám a zřídili posvátný háj, jež vysvětili bohyni Babě! To se stalo na vrchu, jenž nyní sluje Baba... Ves pak nazvali Babkov, později Bakov. Než byly lesy vůkol vymýceny, usadilo se několik uhlířů dále od Bakova a založili svou osadu, která se dnes Trenčín nazývá... Učinili tak proto, aby si cestu k uhelnám (milířům!) zkrátili...

Prameny:
1. F. V. Pokorný: Mladoboleslavan 23.11.1889 - čas. vycházel v Ml. Boleslavi
2. Dlasková Zděnka: Využití regionálního materiálu pro marxistický výklad období feudalismu na základní škole. Dipl. práce - Pha UKFP 1979, str. 23

  • O původu Trenčína

Obchodní stezka, vedoucí od Prahy do Žitavy, probíhala pod Babou, krajinou, zarostlou úplně trním. V něm se skrývali lupiči, kteří přepadávali tudy jedoucí kupecké karavany. Kupci, chtějíce tomu zabránit, se všech stran trní zapálili a lupičské skrýše zničili. Na vypálených pozemcích vznikla časem osada Trnčín tj. Trenčín.

podle vyprávění pana učitele Fr. Slepičky
Zveřejněno:
Bakovsko roč. 5, 1963, č. 9, str. 9
Život Budovcovy župy, 13, 1977, č. 5, str. 6 (Kočí)
Od Ještěda k Troskám XIV, 1935-36, č. 3-4, str. 59 (Šimon) uč-

  • Pověst o Zvířeticích

V dávných dobách žil na hradu Zvířeticích slavný hrdina Beneda. Kromě toho hradu měl rozsáhlé pozemky, mnoho zlata a přátel bez počtu. Šlo mu už na třicátý rok, když za bouřného zimního večera hledal u něho útočiště cizinec s jakýmsi chlapcem, který na první pohled prozrazoval přestrojenou dívku. Neznámý muž byl polský šlechtic Jestřemba. Podle daného slibu putoval ke Svatému hrobu. Proto vedl svou dcerku Dragomilu k sestře její zesnulé matky do Prahy. Dragomilina teta, původem Češka, byla zde komornou manželky Vratislava.

Beneda přijal poutníky s vrozenou přívětivostí a pohostinstvím. Dragomila ho okouzlila svým půvabem tak, že k ní zahořel prudkou láskou. Stále častěji opakoval své cesty do Prahy, aby se mohl s ní setkat. Protože vynikal statečností, kterou prokazoval v rytířských turnajích, získal srdce dívčino nadobro.

Ale také vévoda Vratislav zahořel nezřízenou vášní ke krásné Dragomile. Když poznal, že mu Beneda stojí v cestě, snažil se jej odstranit. I uložil mu úkol na dvoře svého švagra - krále polského - jehož provedení mělo trvat více než jeden rok. Beneda rozkazu uposlechl, ale vzal s sebou do Polska i milovanou Dragomilu. Po návratu jejího otce Jestřemby ke Svatému hrobu si jí vzal za manželku.

Mezitím vévoda Vratislav Dragomilu pohřešil a domyslel se, co se stalo. Jeho domněnky potvrdil Benedův přítel, Bartoň Bakovský. Vratislav byl rozlícen a povolal Benedu zpátky do vlasti. Ale Beneda tentokrát neuposlechl, stal se komorníkem polské královny Věnceslavy. Ta však brzy zemřela a za ní odešla na věčnost i Benedova žena Dragomila.

Se zlomeným srdcem, bez vlasti a bez ochrany, neboť vzpoura polských pánů donutila krále, aby se zachránil útěkem, ubíral se Beneda v nouzi veliké po všelikých zemích, až našel přijetí u míšeňského biskupa Benna. Hodlal se tu zdržet tak dlouho, než dojde ke smíření s Vratislavem.

Přihodilo se však, že v těchto dobách - kolem r. 1088 - přitáhl Vratislav s vojském k Míšni, aby toto území převzal do své správy. Založil tu také zámek Hvozdec. Přitom se dozvěděl, že se Benda nachází u Biskupa. I vzplál pomstychtivostí, strašlivá zloba pronikla jeho srdcem. Poslal k Benedovi zrádného Bartoně s výzvou, aby se rytíř dostavil do panovníkova stanu. Beneda netušil nic špatného. Vratislav s ním na oko mluvil přátelsky a vyvábil jej ven, kde bylo místo odlehlé. Tady připravil Benedu o jeho meč pod záminkou, že si jej chce prohlédnout, a tím mečem se na bezbranného vrhl.

Beneda se zmocnil meče Vratislavova dvořenína, zlomil jej ve dví a jenom půlí se bránil napomínaje Vratislava, aby ustal v nerytířském a zákeřném činu. Během souboje přispěchali z tábora dva rytíři a ty statečného Benedu ubili. Vratislav se i na mrtvém těle bohatýrově krutě mstil. Poručil je připoutati k ocasu koně, vláčeti křovisky a poté vhoditi do ponuré jámy. Brzy po tomto neslavném činu počala Vratislava, jenž byl titulován králem, mučiti lítost do té míry, že se vzdal stavby zámku a vrátil se do Čech. Věrný Benedův sluha Bystroň vykopal mrtvolu svého pána, převezl ji do Míšně a tam u kostela ji pohřbil.

Vratislav neměl nyní pokoje ve dne, ani v noci, trpěl výtkami svého bratra Jaromíra, jenž byl hodnosti biskupské. Hledal proto útěchu v tom, že založil kolegiátní chrám na Vyšehradě a bohatě ho obdaroval. Při kopání základů sám prý dvanáct košů kamení a hlíny z hlouby vynesl. Dal sloužit také mše za zemřelého Benedu a jeho kosti dal z Míšně do tohoto chrámu přenésti a s úctou uložiti pod náhrobek uměle zpracovaný, na němž byl obraz mrtvého.

Noc na to modlil se tu král s chrámovým sborem a tu cítil, jak jej kdosi neviditelný chápe za ruku. Spatřil stín Benedy, kterak mu přátelsky kyne. Mír vstoupil do jeho srdce, klid se vrátil do duše. Po několika měsících Vratislav zemřel, vyslovil před svým skonem přání, aby byl pohřben vedle Benedy.

A jak skončil záhadný Bartoň? Král jej nemohl snésti, odstranil jej ode dvora. Bartoň se vrátil na své statky do Bakova, kde svědomí tlumil pitím a divokou honbou. Když se jednou vracel z pitky domů, kůň se v nastalé bouři polekal úderu blesku, hnal se přes pole a skály až k tak zvané „čertově stěně," kde Bartoň padl s výšky a zlomil si vaz.

Zveřejněno:
Bakovsko 2, 1960, č. 3, str. 5
Život Budovcovy župy 9, 1973, č. 12, str. 5-6
Opis 1981

Podle vyprávění 82 roků starého Aug. Šlégla zapsal Mir. Činka.

  • Bílý kříž

Je hájenka vzdálená asi 4 km od Bílé Hlíny směrem k Malému Rečkovu. Dnes již ve značně poškozeném stavu (1980 - rozbourána budova - padl i kříž - pozn. K. Hastíka), neboť nebyla již více let obývána (do r. 1969?)

Kdysi dávno žil v hájence hajný, který sloužil u valdštejnské vrchnosti. Žil zde velice šťastně se svou ženou a dvěma malými dětmi - dceruškami. Štěstí zde však dlouho nepobylo. Krajem v té době často řádily různé nemoci. Obě děvčátka onemocněla neštovicemi a této nemoci podlehla.

Byla to krutá rána, zvláště pro mladou ženu, která bývala pořád s dětmi, když muž byl v lese. Obě děvčátka pochovali poblíž chalupy, asi 15 m od místa, kde se dnes nachází hluboká studna. Hajný postavil mezi dvěma kopečky malý kříž. Nešťastné matce bývalo často smutno a chodila plakat a vzpomínat na hrobečky svých dětí. Když tu pojednou ráno byl dřevěný kříž o mnoho větší, celý bílý a ještě ovinut krásnými bílými růžemi.

Od této doby se prý hájenka nazývá u Bílého kříže. Ještě počátkem tohoto desetiletí zde kříž byl patrný.

Dle informátorky z Bílé Hlíny, narozené 1899
Zveřejněno:
Zprav. Budovcovy župy 15, 1979, č. 6, str. 4-5

  • Zakletá krčma V Maliní

Poloha blíže Veselé, na rozcestí státní silnice a úvozu k Ptýrovci, slove „v malíní." Lidovým podáním se dochovala pověst, že v hospodě na tomto místě stávající, se k pohoršení okolního lidu velmi hýřilo. Když toto ani na Velký pátek neustalo, byl kolemjdoucí pocestný velmi rozhořčen a ve hněvu proklel krčmu, která se v tom okamžiku propadla do země.

Nevím, kdy a jak pověst vznikla. Hospoda tam však skutečně bývala, jak dokazuje zápis v knize „Purkrecht vsi Veselé," založené r. 1574, v němž čteme: „léta 1615 koupil Michal, šenkýř, od Jeho Milosti pana Vratislava z Mitrovic krčmu v Malíní za 250 kop. K tomu mu ponecháno kousek řeky Jizery, z níž každého roku při sv. Bartoloměji 45 grošů míšeňských bez prodlévání složiti povinen jest."

„Léta 1619 ve středu po sv. Janě z Husince, tj. 120. Juli, byla malínská krčma od konšelů rychty ptejrovské prošacována za 250 kop." Místu se dnes říká, patrně po někdejším sousoší, také „U nejsvětější trojice." Stojí na něm štíhlý toskánský sloup s letopočtem 1703.

Zveřejněno:
/4/, /6/ Od Ješť. k Troskám XIII, 1934-35, č. 9-10,
str. 150-SBŽ 16, 1980 č. 4. s. 23-24

  • Kříž na dubě

Na západní straně čedičové vyvřeliny je samota „Brejlovec." Před léty tam bydleli Dvořákovi, kteří měli asi pětiletého hošíka. Jednou odešli do lesa kopat pařezy; chlapec je šel hledat, běžel za nimi, zabloudil, spadl ze skály a zabil se.

Hledali ho celou noc a teprve ráno našli jeho mrtvolku pod skalní úzkou štěrbinou, nazvanou „Myší díra." Na doubek, pod nimž zabitý hoch ležel, přibili křížek s nápisem označujícím onu nešťastnou událost. Dub rostl a sílil a byl lesní správou označen jako „Vejstav," který se nesmí kácet.

Miroslav Činka
Dolánky

  • Na spravedlnosti

Směrem východním od Bakova zvedá se vrch „Kalavárka." Říkalo se tady na „spravedlnosti." Na úpatí tohoto kopce k „Bažantnici" skrývaly se malé chaloupky s kalem uprostřed. Odtud kvákávaly žáby v tichých letních nocích dlouho do noci. Na vrchu „Kalavárky" stávala šibenice, kde mistr popravčí Váczlav Pánek z Bakova činil spravedlnosti zadost. I jaká to byla tehdy spravedlnost.

I jel od Hradiště Mnichova k Mladé Boleslavi kočár tažený pěknými bělouši, kde seděl vrchní královský sudí a na kozlíku s pozlacenými knoflíky na dlouhém kabátě kočí. Když přijeli k cestě ke Kalavárce a Horkám, kde stával prostý dřevěný kříž, pokřižoval se kočí na kozlíku. I ptal se jeho majestátnost sudí, proč se křižuje. „Vaše majestátnost zde se také popravuje nevinně, proto se za ně křižuji." I zadumal se sudí, zdali jeho rčení je oprávněné. Při náhodném zastavení podstrčil část pozlaceného příboru pod kozlík kočího. Při příjezdu do Mladé Boleslavi zjistil, že mu část příboru schází. Tu obvinil kočího, když sluhové pod kozlíkem onu část příboru našli, z krádeže. Ten se křižoval, přisahal Bohu a všem svatým, že o ničem neví, ale nebylo nic platno. Byl vsazen na mučící kolo, natahován a v hrozných bolestech a mukách raději potvrdil, že příbor ukradl. Zde se jeho majestátnost přesvědčila, že tyto prostředky slouží k přiznání lidí nevinných, ale zda od mučení nadále upustil, to již není známu.

(Pozn. K Hastíka - „Na spravedlnosti" se správně říká v prostoru (zálučí) odbočky trati na Kopidlno - viz záznamy v měst. archivu. „Slavnostní převezení šibenice s muzikou..." do prostoru Rybního dolu - a to pole o levé straně polní cesty od Kupcova mlýna na dnešní státní silnici k Mladé Boleslavi.)

Z vyprávění duševně svěží babičky Vávrové z Trenčina, která téměř stoletá odešla na věčnost. Z poznámek jejich dcer napsal Josef Kočí.
Ze zašlých dob. - Život Budovcovy župy 1973, č.4, str. 3-4
11.2.1980 Vosála V.

  • Obrázek u Maníkovic

Klášterská Dvořačka chodila s poselstvím na lesní úřad na Klokočku. Jednou ji zastihla na cestě sněhová bouře, schovala se tedy pod smrček, aby si odpočinula, ale únavou usnula. Když na ni muž doma marně čekal, tak ji šel naproti hledat a našel ji zmrzlou. Na památku zavěsil na onen strom obrázek nějaké svaté.

Miroslav Činka
Dolánky

  • Obrázek v lávkách

Silnice spojující Bakov s Malou Bělou, bývala při rozvodnění Jizery zatopena. Kdysi z jara (jako obvykle každý rok na zakončení zimy P.O.) byla velká voda. Bakovský Koloc toho nedbal a šel do lesa na dříví. Když se pak odpoledne vracel, tekla již voda přes silnici a tak se zul a pustil se přes vodu bos. Právě když byl uprostřed, byl proud již tak silný, že nemohl bez nebezpečí život zpět ani dopředu. V úzkostech vylezl na strom a musel tam přečkat celou noc, protože pro přibývající vodu se nikdo neodvážil v loďce jej zachránit. Když voda opadla a Koloc se dostal dolů, zavěsil na strom obrázek Panny Marie v upomínku na své zachránění.

Dnes již není onoho stromu ani obrázku.

Miroslav Činka
Dolánky

  • O jeskyni Zlodějce

Nad Novou Vsí směrem k Rečkovu v lesním revíru „Lovotín" je dodnes v paměti okolních obyvatel místo, jež nazývají „Zlodějka." Byl to dosti prostorná jeskyně, která byla sídlem lupičů a také obájený Babinský zde nalézal přechodný úkryt na svých toulkách krajem. Podle zápisu muzea v Mnichově Hradišti bylo tam nalezeno mnoho zbytků různých zbraní a potřeb k lupičskému řemeslu.

Dnes je již vchod do jeskyně zasypán.

ZBŠ, 16, 1980, č. 4, str. 24.
Mir. Činka Dolánky
19.4. 1980 Vos.

  • O původu Dolánek

Je to už moc dávno, kdy potkal švec u Dolánek čerta. Bylo to právě o půlnoci. Ten čert řekl ševci: „Ušij mi do zítřejší půlnoci kožené kalhoty. Potřebuji je ke kotli, rozumíš?" Švec svolil a pak se rozešli.

Druhé noci čert čekal, čekal, ale švec nikde. I začal klímat. Najednou ho něco zašimralo. Švec byl tu a nesl kalhoty. Podal je rohatému a povídal: „Dej peníze!." Ale čert na něho spustil: „O tom přeci nebyla žádná řeč. Nic nedám. Buď rád, že tě neodnesu do pekla!"

Jenže švec se nechtěl jen tak dát. Pustili se do pranice. Rvali se rvali, až tu vyšlapali dlouhou rokli. Lidé jí dnes říkají Dolánky.

Opis:
Z kroniky staroslavné obce baráčnické v Bakově n. Jiz. r. 1963, str. 113-114
Kronikář Jaroslav Sedláček. 1980 - Hastík K.

  • U obrázku

Ze silnice, vedoucí z Bakova do Trenčína, odbočuje úvoz do Rybního dolu. Na tomto rozcestí stával topol a na něm visel obrázek, který tam zavěsili příbuzní bakovského Moce, když tento nesl z Trenčína mléko, u topolu se mu udělalo nevolno, padl a zmizel. Místu se začalo říkat „U obrázku."

Miroslav Činka
Dolánky

  • V Přestrašíně

Na louce u Jizery, nedaleko Nové Vsi u škrobárny, vysázel chalupník Koloc zelí. Vždy přes noc se mu hlavičky ztrácely a políčko bývalo zle pošlapáno. Umínil si, že zloděje musí dopadnout. Proto si vystavěl slaměnou boudu, a v ní v noci hlídal. Jednou ho probudil hrozný výkřik.

Koloc vyskočil a spatřil ve vchodu do boudy nestvůrnou bílou hlavu. Leknutím vyrazil stěnu boudy a tudy utekl domů. Zburcoval všechny sousedy a ti s ním běželi spátky na louku. A co uviděli? Mezi hlavičkami zelí klidně se popásal bílý kůň. A od té doby tomu místu říkají V Přestrašíně!

16.3.2007 22:30:00 - aktualizováno 17.3.2010 9:16:34 | přečteno 1499x | magdalena.bulirova