Pověsti různé

  • Bílý jelen

Mimo fořtmistra mělo polesí Klokočka v minulém století ještě jednoho démona pro postrach lidí, a to bílého jelena, velikosti malého koně. Jedno bylo však jisté - jestli jsi nedostal výprask od fořtmistra, stalo se tak od jelena, který dovedl i k smrti stýrat.

Tak se přihodilo, že dva chlapci, kteří šli lesem z Bílé Hlíny, nesli nůši švestek. Jeden z hochů hleděl doprava, druhý doleva, aby nebyli překvapeni. Tu však ve stráni cosi zapraskalo. V zápětí hup a obávaný jelen byl takřka u nich. Nůše byla hned ze zad. Ještě štěstí, že byl na dosah doubek. Hoši naň vylezli, a tak se zachránili.

Jelen se pustil do švestek. Mezitím se vždy podíval nahoru, co ti tomu říkají a dále si ochutnával. A když už měl dost, nabral nůši na rohy, tloukl s ní a šlapal po ní tak dlouho, až ji úplně rozbil. Hrozně pak zařval a šel k potoku, aby tu dobrotu zapil.

Hoši toho využili, sebrali zbytky nůše - ze švestek nezbylo skoro nic - a vzali nohy na ramena. Stačili ještě zavřít braňku a jelen tu byl znovu. Pustil se do té braňky, až z ní třísky lítaly.

Kdo chlapce potkal a uviděl, jak jsou vystrašení, říkal: „Měli jste štěstí, že jste utekli."

Kdo nemusel do lesa, nešel, zvláště v době říje, kdy byl jelen nejnebezpečnější. Když šli dřevaři po nějakém čase do lesa kácet, našli toho jelena zdechlého. Byl otráven. - Tak skončily příběhy s bílým jelenem.

Zveřejněno:
Bakovsko 2, 1960, č. 3, str. 5
Život Budovcovy župy 9, 1973, č. 12, str. 5-6
Opis 1981

Podle vyprávění 82 roků starého Aug. Šlégla zapsal Mir. Činka.

  • Čarostřelec

Na vrchu Babě nedaleko Trenčína u Bakova nad Jizerou je samota Brejlov. Tady žil před léty starý polesný. Pytláci mu dělali v lese moc škody. Marně na ně číhal, nikoho nemohl dopadnout. Proto si vzal na pomoc mysliveckého mládence. Ale jednoho rána ho našel na loučce mrtvého. Obstaral si mládence druhého. Ten byl sice srdnatější, ale taky tu přišel o život. A tak polesný ztratil už naději, že mu někdo od vychytralé pytlácké chásky pomůže.

Stalo se však, že jednoho krásného dne přišel do myslivny mladý muž. Povídal: „Slyšel jsem, co se tu u vás v revíru děje. Já bych ty holomky sakramentsky prohnal, na to vemte jed. Do smrti byste měl pokoj."

A tak se stalo, že ho polesný s radostí přijal do služby. Ale varoval ho před tím nebezpečným místem, kde už dva mládenci svůj život ztratili. Tenhle člověk jen mávl rukou. A když pak osaměl, vytáhl z kapsy kus křídy a tou namaloval na pařez na té loučce muří nohu. Potom sejmul klobouk s hlavy a tu muří nohu tím kloboukem přikryl. Jen uskočil za strom a prásk! Kulka hvízdla do klobouku a zůstala ležet na pařezu. Mládenec ji vzal, znovu uskočil, a v tom práskla druhá rána a zase na tom pařeze zůstala. A stalo se to i po třetí. Ta poslední koule byla však skleněná. Mládenec ji vzal, nabil ji do pušky a k tomu i nějaký papírek popsaný klikyháky. - Všechno to pak vystřelil do výšky.

A toho dne večer přišel zezdola hajný se zprávou, že dole ve vsi našli na mlatě mrtvého chalupníka. Skulil prý se najednou jako hruška. Byl to starý pytlák, na kterého se nemohl nikdo dostat. Mládenec se ušklíbl, až se mu zuby zabělely. Jednoho večera pak zmizel - a už ho nikdo nespatřil.

Zapsal Josef Rajtr z Chudoples.
Zveřejněno:
Bakovsko, 8, 1966, č. 8, str. 6-7
1981 Hk

  • Francouzi v Bakově

V napoleonských válkách přenocovalo oddělení Francouzů v Bakově. Důstojníci se bavili v Kettnerově hostinci (u Milerů*) hrou v karty a vypravováním různých příběhů z válečných tažení. Před půlnocí byli všichni pitím rozjařeni a jeden pravil: „Je nás tu třináct a to je nešťastný počet. Dojdu na hřbitov pro čtrnáctého." Hned uzavřena sázka a důstojník vyšel do tmavé noci. Po chvíli přinesl opravdu z umrlčí komory nebožtíka, kterého posadili co čtrnáctého ke stolu, podávali mu i jídlo a víno a připíjeli na jeho zdraví.

Hra je však brzy omrzela a každý toužil po odpočinku. Důstojník vzal nebožtíka opět na záda, aby dle znění sázky jej opět donesl do umrlčí komory. Nevrátil se však. Kamarádi jeho šli za ním a nalezli jej mrtvého. Nebožtík ležel na zemi a důstojník na hrobě, v jehož hlavách stál starý zrezivělý kříž. Plášť důstojníkův uvázl na kříži a důstojník, domnívaje se, že jej drží nebožtík, zemřel leknutím.

* Hostinec u Nohejlů - zbourán po válce v r. 1948

Zveřejněno:
1. Jubilejní listy - Div. ochotnický. spolek Tyl Bakov 1908, s. 17
2. Bakovsko - 2. 1960 č. 2, str. 8
3. Život Budovcovy župy 1 1965 Pros. č. 12, s.4 (Jar. Sedláček, kronikář)
4. Nešťastná třináctka - Od Ještěda k Troskám XIII, 1934-35, č. 9-10, str. 148

  • Kupy

Jednou jsme šli s otce támhle za Mrkouskem, ja je poslední stateg branžouskej, a najednou vidíme očihledě kůpy, samé kůpy pře-sebou jako by to znenadání vyrostlo ze země. Inu na mou kůži! Co to jenom je? Vidíš ty kůpy Honzičku? poudá otec. Taky se mi to tak zdálo, samá kůpa. Tak chvilinku okouníme, deme k tomu blíš, a najednou před vočima se to stratilo. A přeci jsme to viděli voba dva.

Jan Tůma
Nová Ves u Branžeže

  • O hrnčníři Havlatovi

Bakov nad Jizerou byl v dávných dobách znám výrobou černého hliněného zboží. Bakovští hrnčíři pálili své výrobky v pecích, jejichž zříceniny se zachovaly do nedávna. Své zboží vyváželi do dalekého okolí, ba i za hranice po hraniční stezce, která tehdá vedla kolem Bakova.

Primát v cechu držel hrnčířský rod Havlatů, o kterém se zachovala následující pověst:

Havel Havlata jezdil každý pátek se svým zbožím do Boleslavě na trh. V pátek ráno, o který se jedná, poslal pacholka s fůrou o hlavní cestě a sám se pustil, aby si nadešel, pod stráněmi k pískovcovému lomu u Rybního dolu.

Když tam došel, upoutal jeho pozornost neobvyklý jev; z holé země plápolal plamínek. Vzpomněl si, že dnes je Velký pátek a o pašijích hlase, že se otvírají poklady.

Popošel k plamínku a botou rozhrnul zemi, od kterou se zablesklo plno krásných zlaťáků. Dlouho neuvažoval. Naplnit kapsy, to by mnoho nebylo, proto rozevřel pytel, který s sebou nesl a nabral tolik, kolik si troufal unésti. Vše dopravil šťastně domů, ukryl a pospíšil za pacholkem. V Boleslavi zboží dobře prodal a nemohl se dočkat večera, aby přehlédl nalezené bohatství.

Jak se setmělo, zavřel vrata pevně na závoru, dveře na petlici a se ženou vynesli z komory do světnice těžkou truhlici. Nemohli se dost vynadívat na ty krásné penízky a když se dali do počítání, ozvalo se znenadání mocné zabušení na vrata. Havlata rychle zhasil světlo, zlaťáky nahrnul do truhlice a se ženou odnesl do komory a zaházel pytli.

To již bušení na vrata mocně zesilovalo. Rozsvítil lucernu, vyšel na dvůr a ptá se: „Kdo je?" „Jen otevři, mám s tebou důležité jednání," ozval se hlas před vraty.

Havlata opatrně odsunul závoru, ale v tom se již cizinec vtlačil mezi vrata a hrnul se přes dvůr do světnice a rovnou na něho udeřil: „Dnes jsi v Rybní dole vybral poklad, který patří mně a pro který si přicházím." Havlata se zarazil, ale hned se vzpamatoval, neboť nebyl ochoten jen tak se vzdát slibného bohatství. Zapíral, že nic nenašel, to že bude hejlka, kdesi cosi a tak podobně.

Co se ti dva handrkovali, Havlatová pozorně prohlédla nepříjemného hosta a ve své ženské bystrozrakosti zjistila, že levá noha není v pořádku, že vypadá jako kopyto a hned myslila na čerta!

Co tak uvažovala, zavadil její zrak o stěnu, kde byla zavěšena kropenka se svěcenou vodou a kočičkami od květné neděle. Skočila, kočičky hbitě namočila a počala podezřelého cizince kropit.

Strhlo se veliké hromobití, světnice byla plná sírného dýmu a když se z toho všeho vzpamatovali, čert byl pryč a zůstala jen po něm ve stropě díra.

Poklad jim zůstal a na něm založili rozkvět řemesla a blahobyt svého rodu.

Poznámka: Jan Ulrich, syn truhláře a výrobce rakví v krchovní ulici (č.p. )

Originál rkp v majetku K. Hastíka 4 s. A4
Opis proveden 9.4.1980 Vosálo V.

  • Pytlácké historky z rečkovského mlýna

Tento mlýn zvaný též „Kozinecký" (podle blízského lesního vrchu Kozince) byl již v našem časopise popsán. Stárek tohoto mlýna měl statného kocoura, kterého vycvičil v pytlačení. Nepřetržitě mu nosil z blízského lesa králíky, zajíce, bažanty a jinou drobnou zvěř.

Lesní správa Klokočky to nemile nesla a nadlesní obrfořt Frengl velice řádil nebo domnělému pytlákovi dlouho nemohl přijít na kůži, všem návnadám se stále vyhýbal, až přece po čase se podařilo kocoura - pytláka - zastřelit. Tentýž stárek měl další spády pro pytlačinu. Měl kolnu, do které dával senu, na které mu po dobu nedostatku potrav chodila zvěř z lesa, hlavně vysoká a to srnky, srnci, daňci i jeleni, protože v celém okolí nic neměli. Stárek to ale měl dovedně zařízeno, jakmile viděl přicházet zvěř, opatrně zatáhl za kolnou za provaz, vrátka kolny se zavřela a zvěř byla chycena. Stárek byl ale filuta, vždy si vybral nejlepší kusy, polovinu si ponechal a ostatní putovalo mlynářským do malobělského mlýna.

Na lesní správě Klokočka brzo poznali, že se ztrácí zvěř a hledalo se všude. Po najití určitých stop, poslal nadlesní jednu babku na zvědy. Stárek když jí uviděl zajít do kolny, tak zavřel vrátka a babku uvěznil. Ta naříkala a prosila až ji stárek pustil, ale jen se slibem, že nikomu nic nepoví a ta také svému slibu dostála. Obdržela od stárka odměnu a ten chytal zvěř vesele dál.

Podle vyprávění Anny Pokorové z Debře napsal Činka Miroslav. Život Budovcovy župy - 10-1974, č. 9, str. 7-8

16.3.2007 22:23:24 | přečteno 489x