• Bílá žena

To tam ve Studénce byl taky ňákej Máj, čeledín. Povídá mně: „Poslouchejte, Tůmo, byl jsem vojákem, u nemocnejch sem stál, u všeho a nebál sem se. Ale jednou du ze Strakor, bylo takhle jedenáct hodin, a tedy nechtěl sem vratama do dvora, že přelezu zeď. Dyž sem se na ni vyhoup, najednou pode mnou stojí bílá žena. Tak sem ani neseskočil, lezu zpátky, vratama, a když sem se přihnal k ratejně, vona za mnou, dólu u stanice, tam sem skočil do maštale, voctrojím se a teko se kouknu eště z voken. - Vona tam sejděla jako na bobku, h vokách zrouna vohěň, až mě to pálilo u vosrdí. - Mněl sem plnou prdel strachu. To byl duch."

Podle vyprávění Jana Tůmy, dělníka z Nové vsi.
Zveřejněno:
Bakovsko, roč. 7, 1965, č. 12, str. 6

• Můra a morous

Můj Tatínek byl také morous. To se pozná lehce. Takovej muskej nebo ženská mají srostlý voboší a plný nohy. Dyž na někoho morous de, tak mu vodejde duše s těla a doma vostane jenom tělo. Dyž to žádný nevidí, je dobře, ale dyby někdo na toho morousa v ty chvíli šáhl, hned by tělo umřelo a žádnej ho už nezkřísí.

Na mě chodila můra, nebo to byl - kdo pak ví - a maminka mi dávala pod hlavu pod peřinu sekyrku a březový dříví, alenic to nebylo platný.

Dusila mě často a nikdy sem se z toho nemohla probrat. Také na Zemanku chodil morous, ale ta si pomohla. Vona mu řekla: „Přijď si zejtra pro krajíc chleba s máslem." Ráno se votevřely dveře a přišel můj otec. Vzal krajíc, nic neříkal a šel. A podle toho se pozná, kdo je můrou nebo morousem. Jen mu něco slíbit.

(mluvou lidovou věrně dle vypravovatelky)

• Rakev za stodolou

Ve Veselé za Čapkovou stodolou zjevovala se prý před léty v poledne i večer, otevřená rakev s mrtvolou; proto se lidé tomu místu, obrázkem na vratech označeném vyhýbali.

Nechybělo však hlasů, které tvrdily, že sám hospodář tuto strašidelnou historii šířil z důvodů, aby lidem zamezil cestu přes neoplocenou zahradu pod stodolou.

Vyprávěl ředitel školy Koťátko /6/ Od Ještěda k Troskám XIV, 1935-36, č. 3-4

• Strašidlo ve Studénce

U Strakor je dvůr Studénka. Tam podnes straší. Ňákej správce, chytlo ho to vo půlnoci do náručí a hrnulo se na špejchar. Vod ty doby nebyl by šel nihdá ven, dyby mu pámbu všecky říchy votpustil.

Měli tam taky řbitov a dyš ho skasírovali, vozili tu hlínu na pole. Falář jim to zakázal, ale vozili dál. Vostal tam kus lípy, jen takovej palasek, ale za živej svět nebylo možná ho zvrátit. Sekali do něj, aš se jiskřilo, aš jiskry s toho lítaly, co sekyr vo něj rozbili, ale stál porád, neteklo se ho nic. Eště tam vostala kaplička, a jeden němej, těšce vobtíženej, co měl na sobě vši, přišel na noc do Strakor. Ale žádnej ho nechtěl vzít ani do chlíva. Tag ho strčili do ty kapličky.

A co se nestalo! Ráno byl bytaženej ven. Druhou noc ho tam dávali zas, von vokazoval, bránil se, že nepude, tag ho tam stáhli a ráno byl vytaženej venku zas. Třetí noc uš se tomu bránil jako steklej pes a dyš mu to nebylo nic platný, musel tam vostat, ráno ho našli mrtvýho.

Jednou zas přišel hadrář z Doubravic, růženec nosil porád na ruce. Chtěl vostat na Studénce na noc. Dali ho do ratejny, a tejko v noci ho to chytlo za vlasy, žádnýho neviděl, a porád ho to táhlo sem a tam. Modlil se, colej růženec hnedle přeříkal, jak se modlil. A uš tam víckrát nechtěl zustat, dyby mu byli dali celej dvůr.

vyprávěl Jan Tůma, dělník z Nové Vsi u Branžeže
Zveřejněno:
J. S. Kubín: Lidové povídky z českého Podkrkonoší, vydalo ČAVAU 1922
Bakovsko roč. 3, 1966, č. 8, str. 6
opis 1981 Hk

• Světýlka

Můj otec pil kořalku a já taky, kluk toceví malej, už sem se někdy přichytil. Von chodil ke dvoru do Solce. A jednou nejde, porád nejde. Máma mě povídá: „Josko, skoč pro tátu, di!" A bylo to v zejmě, tak sem šelna ten Solec.

A byl tam! U žida popijel. „Poťte domu," povidám, už bude tma. „Notak pudem hochu, pudem, pudem. Eště jedna na cestu by neuškodila." Když dopil šli sme, sněhu bylo pot kolena. Najednou před náma vyskočí svjetýlko, dohoníme ho, a vono tudle, támhle, zaz dvje, zas byly tři, štyři a místro po naší cestě nahoru deme do dola. „I herdek Taliáne, diť to nejni dobře, dyť deme špatně," poudám, ale táta mě poslechnout nechtěl. A dyš se to uš říkajíc hemžilo, von na to hvizd, a Ježíš Marjá, jak na to hvízd, svjetýlek jako košatina, celí chundele vokolo nás. „Skovej si hlavu!" Tak jsme honem schrnuli přes sebe kabát - a to byl šturm! Vono to po nás dupalo a skákalo, byli sme potom jako kdyš nás poštije.

Josef Janeček ze Skuhrovic

• Umrlčí truhla

To zas ňákej Svoboda, ten na sakra vstával, na sakra šel spát. A dicky říkal: „Nebojím se ani čerta."

Jedenkrát šel z Bakova, byl tam u šefce. Mohlo bejt uš půl dvanáctý. A tady před samejma vratama mu přejde umrlčí truhla přes cestu, a nic. Vostal stát, ale eště měl dost kuráže, teť taky chce tou cestou. Ale jak uďál krok, jako když se začne koš papíru trhat, takovej rachot. Na něj padla náramná hrůza, jenom vyhek: eh, eh, a vykřiknout nemoh. Ale že tam byli psi, ty ho znali. Začali vokolo něj skákat, to ho teprve spamatovalo. Teď co sou požehnáni vodpoledne, nemaj strašidla tu moc, nemaj to právo. To dříf, jak se smrklo, uš něgde strašilo.

Jan Tůma
Nová ves u Branžeže