Všem příznivcům se snažím vynahradit zrušené Vítání ptačího zpěvu a přidávám v článcích. Bude to tak i v tomto zpravodaji, události ze světa peří nabídnu dvě. Kdo chodíte na blog Zaměřeno na slavíky, novinkou to pro vás nebude.

Po březnu nakročil duben. Není jiný, než byl ten loňský. Ptáci zpívají, kytky kolem voní, i řeka s námi zůstává proudná jak dřív. Však se po vlastnosti jmenuje. To jenom my máme starostí nečekané a chvílemi strach. Z nepoznaného. 

Mohlo by se zdát, že bez mizejících závějí nebude vítání ptačího jara tak velkolepé, ale není to tak. Čas návratů má prostě obrovský rozměr i v krajině od podzimu spíše předjarní.

Diktát je stále neúprosný. Mladí ledňáčci říční mají za úkol se v konci léta zabalit a odletět k jihu. 

Na konci podzimu mnozí vyvěsí krmítko pro ptáky a prvně nasypou. Většinou netrvá dlouho a zájemci se ke stravování přihlásí. Jak lidé hledají často dnes „pro a „proti“, i tady tomu tak je.

Nevadí, že hrušeň od Svatomartinské aleje, nesená na zádech bakovské krajiny, v soutěži nevyhrála. Nevyhrála, ale také neprohrála! Že se najde člověk, který vypraví nominaci, že další podpoří toho reprezentanta, že se veřejnost o nápad zajímá, to je důležité. 

Sedím na zahradě a z odřeného hrnečku čouhají větvičky mateřídoušky. Vůně se v oparu protahuje ven a až se vše podaří, doušky mne uvrhnou do pohody. 

Zase už je to tady, léto končí a tažní ptáci od nás odlétají. Hejna mladých čápů táhnou Evropou k prvním velkým zastávkám, vlaštovky s jiřičkami se rojí nad městy i vesnicemi. 

Tak jako mnozí z vás dovedou u začínající detektivky již označit klíčového padoucha, já mám předvídavost nastavenou k místům a událostem v krajině. Děje se tak zásluhou zkušeností.

Shodou okolností jsem se dostal za ohlášenými slavíky k řece v Dalešicích, a přestože vzácnost tam na mne již nečekala, zážitek to byl neskutečný. Nikdy jsem v těch místech nebyl a Jizeru proto znám jinou.